Moje snacha mi nevěří a obviňuje mě ze lži: Příběh o ztracené důvěře v rodině

„To snad nemyslíš vážně, Jano! Jak by mě vůbec mohlo napadnout něco takového?“ vyhrkla jsem do telefonu, když mi snacha s ledovým klidem oznámila, že mi nevěří a že prý z jejich bytu zmizely peníze. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Ještě před týdnem mi Marek, můj jediný syn, šeptal do telefonu, že s Janou mají krizi. Prý je poslední dobou podrážděná, podezřívá ho z nevěry a hádají se kvůli každé maličkosti. Ale že to zajde až sem? To mě ani ve snu nenapadlo.

„Paní Novotná, já vím, že to možná myslíte dobře, ale někdo nám prostě musel ty peníze vzít. Byla jste u nás minulý týden, když jsme nebyli doma. Nikdo jiný tam nebyl,“ její hlas byl tvrdý jako kámen. Slyšela jsem v něm napětí i zoufalství. „Jano, byla jsem tam jen proto, abych zalila květiny a nakrmila kočku! Vždyť víš, že si na nic cizího nesáhnu. Sama šetřím každou korunu z důchodu, abych si mohla koupit nový telefon. Ten starý už skoro nefunguje,“ snažila jsem se vysvětlit.

Ale Jana byla neoblomná. „Marek říkal, že jste poslední dobou nějaká roztržitá. Možná jste si něco vzala omylem? Nebo… já už nevím. Ale chybí nám tři tisíce a nikdo jiný tam nebyl.“

Zavěsila dřív, než jsem stihla odpovědět. Sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Vždycky jsem si myslela, že jsme normální česká rodina – hádky byly, ale drželi jsme při sobě. Po smrti manžela jsem byla na Marka pyšná: vystudoval vysokou školu, našel si práci v Praze a oženil se s Janou, která byla vždycky trochu odměřená, ale slušná holka. Jenže poslední rok se všechno změnilo.

Vzpomněla jsem si na tu návštěvu u nich doma. Byt byl tichý, kočka se mi motala pod nohama a já si všimla, že na stole leží otevřená peněženka. Ani mě nenapadlo do ní nahlížet – vždyť to je jejich věc! Zalila jsem květiny, nakrmila kočku a odešla. Teď mi to Jana předhazuje jako důkaz.

Večer mi volal Marek. „Mami… promiň, že ti Jana volala. Je teď hrozně nervózní. V práci jí dali výpověď a já mám přesčasy. Doma je dusno a ona má pocit, že jí všichni lžou.“

„Marku, já bych vám nikdy nic nevzala! Víš to přece,“ zašeptala jsem.

„Já vím… Ale ona tomu věří. Prosím tě, nech to být. Ona se snad uklidní.“

Ale neuklidnila se. Další den mi přišla SMS: „Pokud jste ty peníze vzala, vraťte je aspoň anonymně.“

Celé dny jsem nemohla spát. V obchodě jsem se styděla podívat prodavačce do očí, i když o ničem nevěděla. Sousedi mě zdravili jako vždycky, ale já měla pocit, že všichni vědí o mém údajném prohřešku.

Jednoho dne jsem potkala Janu na ulici. Šla rychlým krokem s kočárkem a ani se na mě nepodívala. Zastavila jsem ji: „Jano, prosím tě…“

„Nemám čas,“ odsekla.

„Jano! Já ti přísahám na život svého muže i syna, že jsem vám nic nevzala!“

Zastavila se a poprvé za celou dobu se mi podívala do očí. „A proč tedy Marek říkal, že jste si stěžovala na peníze? Že nemáte ani na nový telefon? To je náhoda?“

„Ano, stěžovala… Ale to neznamená, že bych kradla! Jsem stará ženská, která šetří každou korunu! Copak už ani vlastní rodina mi nevěří?“

Jana jen zavrtěla hlavou a odešla.

Doma jsem seděla u stolu a přemýšlela nad tím, kde se stala chyba. Kde jsme ztratili důvěru? Vždyť jsem Janě pomáhala s malou Aničkou od narození – vozila ji do školky, vařila jim obědy, když byli nemocní… A teď mě podezírá z krádeže.

Začala jsem se vyhýbat návštěvám i telefonátům. Marek psal čím dál méně – prý je doma dusno a nechce to rozmazávat. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.

Jednou večer mi někdo zazvonil u dveří. Otevřela jsem a za nimi stála Jana s uplakanýma očima a v ruce držela obálku.

„Našla jsem ty peníze,“ zašeptala. „Byly zapadlé za komodou v předsíni. Omlouvám se… Já už nevím, co se to se mnou děje.“

Stála tam dlouho a mlčela. Pak řekla: „Já… mám pocit, že všechno ztrácím pod rukama. Práci, manželství… A teď málem i vás.“

Objala mě a poprvé za celou dobu jsme obě plakaly.

Dnes už je to pár měsíců od té události. S Janou jsme si začaly znovu povídat – pomalu a opatrně. Marek je pořád unavený z práce a doma to není ideální, ale aspoň už mezi námi není ta propast nedůvěry.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Jak snadno může nedorozumění zničit vztahy v rodině? Proč je tak těžké věřit těm nejbližším právě ve chvíli, kdy nás život nejvíc bolí?

Máte to doma podobně? Myslíte si, že lze důvěru úplně obnovit?