Když jsem v noci klepala na dveře souseda, kterého se bála celá ulice, netušila jsem, že mi připomene dluh mého mrtvého táty

„Prosím vás, otevřete! Prosím!“ bušila jsem pěstí do ošoupaných dveří v přízemí tak silně, až mě pálily klouby. Za zády mi v našem bytě v prvním patře chrčel bratr a já už měla pocit, že se každou vteřinou něco láme.

Dveře se rozletěly.

Přede mnou stál pan Karel. Zarostlý, v seprané mikině, oči podlité únavou. Přesně takový, jakého si naše ulice léta šeptem popisovala. Mrzutý. Vypitý. Nebezpečný. Ten, co se s nikým nebaví a jednou prý někomu rozbil hubu před hospodou U Jelena.

„Co je?“ vyštěkl.

„Bratr. Je mu zle. Hodně zle. Sanitka řekla, že mají výjezd a ať čekáme. Já nemám auto. Prosím vás… odvezte nás do nemocnice.“

Jen na mě koukal. Jednu nekonečnou vteřinu. Pak beze slova sáhl po bundě a klíčích.

„Kde je?“

To bylo všechno.

Můj bratr Matěj ležel na gauči zpocený, rty našedlé, oči tak divně lesklé, že se mi stáhl žaludek. Karel k němu přiklekl, položil mu ruku na rameno a najednou nebyl ani hrubý, ani děsivý. Byl klidný.

„Matěji, slyšíš mě? Zvedneme tě. Pomalu. Hlavně dýchej.“

Matěj jen zachrčel.

Když jsme ho táhli ze schodů, vykoukla paní Dvořáková odnaproti. Samozřejmě. Vždycky všechno viděla první.

„Jitko, ty jedeš s Karlem? Teď v noci? Ježišmarjá, holka, dávej si pozor!“ sykla tak nahlas, aby to slyšel.

Karel ani neotočil hlavu. Jen sevřel čelist.

Mně v tu chvíli bylo všechno jedno. Seděla jsem vzadu, držela Matěje, zatímco Karel řídil starou oktávku tak soustředěně, až mi došlo, že ruce na volantu se mu vůbec netřesou. Venku bylo mokro, lampy se rozmazávaly na skle a mně hlavou běžela jediná věta: Jen to stihnout.

Po deseti minutách ticha Karel řekl: „Tvůj táta by mě zabil, kdybych vás nechal být.“

Podívala jsem se na něj přes zpětné zrcátko. „Co?“

„Tvůj táta. Mirek. Byl můj kamarád.“

Málem jsem se zasmála, jak nesmyslně to znělo. Můj táta se s ním přece nikdy nebavil. Aspoň jsem si to myslela. Táta o něm doma neřekl skoro nic, jen jednou utrousil, že „Karel si svoje nese blbě“. To bylo celé.

„To není možné,“ hlesla jsem.

Karel si odfrkl. „No jo, protože mrtví už nic nevysvětlí.“

Ta věta mě píchla přímo do hrudi.

Táta umřel před šesti lety. Infarkt v práci. Ze dne na den. Nechal po sobě dluhy, mámu zlomenou tak, že do roka odešla taky, a mě s Matějem v bytě, který jsme sotva utáhli. O přátelstvích se u nás po jeho smrti nemluvilo. Jen o složenkách, exekuci, brigádách a o tom, kdo co prodá.

V nemocnici si Matěje převzali rychle. Zánět slinivky, rozjetý špatně, prý za pět minut dvanáct. Seděla jsem na tvrdé židli na urgentu, ruce ledové, a Karel mi přinesl kafe z automatu. Hořké jak čert.

„Nemusela jste zůstávat,“ řekla jsem.

„Nemusel,“ opravil mě a sedl si vedle mě. „A stejně jsem zůstal.“

Mlčeli jsme.

Pak si promnul čelo a řekl: „Když tvůj táta přišel o práci v kovárně, půjčil jsem mu peníze. Ne málo. A pak… pak mi zachránil krk.“

Otočila jsem se k němu.

„Jak?“

Dlouho nic. Pak tiše: „Pil jsem. Hodně. Dělal jsem kraviny. Jednu noc jsem chtěl sednout za volant. Mirek mi vzal klíčky a skoro jsme se porvali. Druhý den jsem se dozvěděl, že na té silnici byla hromadná bouračka. Kdyby mě tenkrát nezastavil, nejspíš bych tu nebyl. Nebo bych někoho zabil.“

Polkla jsem. Najednou jsem vedle sebe neviděla strašáka z našeho domu. Viděla jsem unaveného chlapa, kterého někdo kdysi podržel a který si ten dluh nesl v sobě roky.

„A proč jste k nám nikdy nepřišel?“ zeptala jsem se.

Karel se pousmál, ale smutně. „Přišel jsem po pohřbu. Tvoje máma mě poslala pryč. Řekla, že od chlapů jako já už si nic nevezmete. A asi měla právo být naštvaná. Tvůj táta mi ty peníze nestihl vrátit. Jenže mně o ně pak už nešlo.“

To mě zabolelo. Protože to přesně sedělo na naši rodinu. Hrdost na špatném místě, když už nebylo z čeho brát.

Když jsme se nad ránem vraceli, před domem postávali dva sousedi. Jako by čekali. Paní Dvořáková a pan Krbec, který měl vždycky řeči ke všemu.

„Tak co, Jitko? Všechno dobrý?“ spustila Dvořáková a oči jí lítaly mezi mnou a Karlem.

„Odvezl vás, jo? No, člověk nikdy neví, co za to pak bude chtít,“ utrousil Krbec.

Zastavila jsem se tak prudce, až mě zabolely nohy.

„Vážně?“ vyjela jsem. „Když jste slyšeli, jak Matěj sténá přes půl chodby, nepřišel nikdo. Nikdo. A teď tady budete dělat chytrý?“

Bylo ticho. Takové to trapné, husté.

Karel chtěl projít kolem, ale já ho poprvé nenechala jít jako stín. „A mimochodem,“ řekla jsem už klidněji, „dneska nám pomohl jediný člověk z celého domu.“

Dvořáková sklopila oči. Krbec cosi zabručel a zmizel.

Karel se na mě podíval zvláštně, skoro nevěřícně. „To jste nemusela.“

„Ale musela.“

Od té noci se něco pohnulo. Ne žádný zázrak, ne idylka. Jen malé věci. Když jsem nestíhala, Karel donesl Matějovi po návratu z nemocnice nákup. Já mu zase občas vzala léky z lékárny. Seděli jsme někdy na lavičce před domem a mluvili o tátovi. O tom, jak se smál, když mu spadla sekačka do příkopu. O tom, jak neuměl mlčet, když šlo o nespravedlnost. A taky o tom, kolik věcí jsem o vlastním tátovi vlastně nevěděla.

Jednou mi Karel podal starou plechovou krabičku. Uvnitř byla fotka. Táta a on, mladí, u rybníka, oba špinaví od bahna a vysmátí jak malí kluci.

Rozbrečela jsem se přímo na chodbě. Úplně hloupě. Ani nevím proč. Možná protože člověk někdy celý roky věří cizím řečem a přitom pravda bydlí dveře vedle.

Pořád nevím, jestli se dá dohnat to, co se roky zameškalo. A jestli by táta měl radost, nebo by nás oba seřval, že jsme to nechali dojít tak daleko.

Ale řekněte mi sami… kolik lidí odsoudíme jen podle pověsti, a kolik dluhů mezi lidmi zůstane viset jen proto, že se nikdo neodváží zaklepat na dveře?