Moje žena a tchyně pořádaly hostinu, zatímco já jedl zbytky: Příběh jednoho opraváře z Prahy
„To snad nemyslíš vážně, mami! On si zase ohřívá včerejší brambory, zatímco my máme kachnu!“ slyším za dveřmi kuchyně hlas své ženy Jany. Zastavím se na prahu, v ruce krabičku s polévkou, kterou jsem si přinesl z poslední zakázky. V nose mě šimrá vůně pečeného masa, cibulky a čerstvého chleba. Všude kolem mě je smích, cinkání příborů a šustění ubrusu. Jen já stojím v předsíni, v montérkách, s rukama od šmíru a žaludkem staženým hladem i ponížením.
„Petr je zvyklý, že jí to, co zbyde,“ odpoví tchyně Marie s úsměvem, který mě vždycky dokáže rozčílit. „On je přece ten náš opravář, pořád někde lítá, tak co by se s ním člověk páral.“
Zavřu oči a snažím se nevnímat jejich slova. V hlavě mi běží celý den: ráno jsem vstal ještě za tmy, abych stihl první zakázku na Žižkově. Starý pan Novák měl rozbitý bojler a já tam strávil tři hodiny v ledové koupelně. Pak rychle do tramvaje, další klientka na Smíchově – tentokrát kapající kohoutek. Všude jen spěch, nervy a drobné dýško. Když jsem se konečně dostal domů, těšil jsem se aspoň na teplé jídlo a klidný večer.
Místo toho mě čeká tahle scéna. Jana sedí u stolu v nové halence, kterou si koupila minulý týden. Marie nalévá víno do sklenic a na stole se leskne kachna s knedlíkem a zelím. Vedle nich sedí její sestra Alena s manželem Tomášem – ti dva mají vždycky co říct o tom, jak bych měl víc vydělávat.
„Ahoj,“ pozdravím tiše a snažím se nenápadně projít do kuchyňky. Jana se na mě ani nepodívá.
„Petře, můžeš nám prosím přinést ještě hořčici?“ zavolá Marie tónem, který nestrpí odpor.
Položím krabičku s polévkou na linku a jdu pro hořčici. Připadám si jako číšník ve vlastním bytě. Když se vrátím do kuchyňky, slyším Alenu: „Víš, Janičko, Tomáš teď dostal přidáno. Možná bys měla Petrovi říct, aby si našel něco lepšího než ty jeho šroubky.“
Zatnu zuby. Vím, že nemám vysokou školu jako Tomáš. Ale práce mě baví – pomáhat lidem, opravovat věci vlastníma rukama. Jenže doma to nikoho nezajímá.
Když konečně usednu ke svému talíři s ohřátými bramborami a trochou omáčky od včerejška, slyším smích z jídelny. „Petře, pojď si přisednout,“ zavolá Jana bez zájmu. Ale vím, že tam pro mě místo není – ani na židli, ani v jejich rozhovorech.
Jím rychle a tiše. V hlavě mi běží vzpomínky na začátky s Janou – jak jsme spolu chodili po Praze, smáli se a plánovali budoucnost. Tehdy jí nevadilo, že nemám moc peněz. Stačilo jí, že jsem ji měl rád a byl poctivý.
Teď je všechno jinak. Od té doby, co přišla o práci v bance a nastoupila do kanceláře u mámy, tráví většinu času s ní. Marie má na všechno názor – jak vychovávat děti (i když žádné nemáme), jak vést domácnost i koho si měla Jana vzít.
Jednou večer jsem slyšel jejich rozhovor: „Víš, Janičko, kdybys byla s někým úspěšnějším… třeba s tím Markem od sousedů…“
Jana mlčela. A já jsem pochopil, že už nejsem ten hrdina z jejích snů.
Po večeři odnáším talíř do dřezu. V obýváku se dál smějí a popíjejí víno. Já si sednu na balkon s hrnkem čaje a koukám na noční Prahu. Přemýšlím, jestli má moje práce vůbec smysl – jestli má smysl snažit se pro rodinu, která mě nevidí.
Druhý den ráno mě budí Jana: „Petře, můžeš dneska vyzvednout mámu z polikliniky? Já nestíhám.“
„Jasně,“ odpovím automaticky. Ale uvnitř cítím vztek i smutek. Jsem tu jen na práci – doma i venku.
Cestou v tramvaji potkám starého známého – Honzu ze základky. „Ty jo, Petře! Ty jsi pořád takovej dříč! Hele, pojď někdy na pivo.“
Najednou si uvědomím, že venku mám víc přátel než doma. Že mě lidi váží pro to, co umím – ne pro to, kolik vydělám.
Když večer přijdu domů, Jana sedí u počítače a Marie telefonuje v kuchyni. Nikdo si mě nevšímá.
„Jani…“ začnu opatrně.
„Co je?“ ani se neotočí.
„Myslíš… myslíš někdy na to, jak jsme spolu začínali? Jak jsme byli šťastní?“
Chvíli je ticho.
„Petře… já nevím,“ řekne nakonec tiše.
Sednu si vedle ní a poprvé po dlouhé době ji vezmu za ruku. „Já bych chtěl zase být tvůj hrdina,“ zašeptám.
Nevím, jestli mě slyší. Ale aspoň jsem to řekl nahlas.
Možná je čas něco změnit – nebo aspoň říct pravdu.
A co vy? Myslíte si, že má smysl bojovat o rodinu, která vás přehlíží? Nebo je lepší odejít a začít znovu?