Soutěž krásných sokyň: Kdo z nás nakonec vyhrál?

„Tak co, Hanko, kolik jich máš teď?“ Lenka se na mě dívala s tím svým vítězným úsměvem, zatímco jsme seděly na lavičce před Filozofickou fakultou. V ruce držela sešit, kam si pečlivě zapisovala jména a profese všech svých „obětí“. Bylo mi dvacet a připadala jsem si jako královna světa – krásná, chytrá, obletovaná. Ale vedle Lenky jsem byla vždycky ta druhá.

„Sedm,“ odpověděla jsem a snažila se znít lhostejně. „Ale ten poslední byl doktorand z Matfyzu, to se počítá za dva.“

Lenka se zasmála. „To teda ne! Pravidla jsou jasná. Jeden muž, jedna profese, jedno vyznání lásky. Jinak bych už dávno vedla.“

Byla to naše hra. Soutěžily jsme, kdo z nás získá víc vyznání lásky od mužů různých profesí. Nešlo o sex, šlo o to, aby nám někdo řekl: ‚Miluji tě‘ nebo dokonce nabídl manželství. Vymyslely jsme si to jednoho večera na koleji, když jsme obě byly po rozchodu a potřebovaly si dokázat, že za něco stojíme.

Začaly jsme u spolužáků – geologové, historici, matematici… Pak jsme rozšířily pole působnosti: taxikář, barman z Malostranské besedy, dokonce i jeden mladý farář z Vysočan. Každý měl své kouzlo a každý nám něco dal – nebo spíš vzal.

Jednou večer jsme seděly u vína v mém malém bytě na Žižkově a Lenka najednou řekla: „Víš, Hanko, někdy mám pocit, že už ani nevím, kdo jsem. Pořád jen hraju nějakou roli, abych se jim líbila.“

„To je přece hra,“ namítla jsem. „Až nás to přestane bavit, skončíme.“

Jenže ono nás to nepřestávalo bavit. Naopak – čím víc jsme soupeřily, tím víc jsme byly posedlé vítězstvím. Začaly jsme si závidět i ty nejmenší úspěchy. Když mi jednou poslal básničku student architektury, Lenka týden nemluvila.

Pak přišel zlom. Lenka mi jednoho dne zavolala: „Hanko, dneska jsem potkala někoho fakt zajímavého. Je to herpetolog – chytá hady! Přijel na konferenci do Prahy.“

„Hady? To jako fakt?“ smála jsem se. „To je teda exot.“

„Právě proto!“ odpověděla s jiskrou v oku. „Vsadím se, že ty bys ho nikdy nezískala.“

To mě bodlo. Najednou už nešlo jen o hru – šlo o naši hrdost. Lenka začala trávit s tím hadím mužem čím dál víc času. Já zatím sbírala další zářezy: mladý diplomat (ženatý), programátor z Karlína, dokonce i jeden policista.

Ale Lenka byla pryč. Přestala chodit na přednášky, nebrala telefony. Až po měsíci mi přišla pohlednice z Moravy: „Jsem s Petrem v terénu. Chytáme užovky a zmije. Je to dobrodružství! Drž mi palce.“

Byla jsem vzteklá i smutná zároveň. Najednou mi chyběla – nejen jako soupeřka, ale hlavně jako kamarádka. Bez ní ta hra ztratila smysl.

Čas plynul. Dostudovala jsem a začala pracovat v malé projekční kanceláři na Smíchově. Tam jsem potkala Tomáše – obyčejného inženýra s laskavýma očima a smyslem pro humor. Nezapsala jsem si ho do žádného seznamu. Prostě jsme spolu začali chodit.

Jednoho dne mi přišel dopis od Lenky – tentokrát z Kazachstánu: „Hanko, čekám dítě! Petr mě požádal o ruku mezi stepními hady. Nikdy bych nevěřila, že skončím takhle daleko od domova… Ale jsem šťastná.“

Seděla jsem s dopisem v ruce a poprvé za dlouhou dobu brečela. Ne ze žárlivosti – ale protože mi došlo, že naše soutěž byla jen zástěrka pro strach ze samoty.

Roky plynuly. Lenka cestovala po světě s Petrem a jejich dětmi – posílala pohlednice z Peru, Bolívie i Mexika. Já zůstala v Praze s Tomášem a narodila se nám dcera Klárka.

Jednou jsme se po letech setkaly na Staroměstském náměstí. Lenka byla opálená, trochu unavená, ale šťastná.

„Tak co myslíš?“ zeptala se mě s úsměvem. „Která z nás vyhrála?“

Podívala jsem se na ni a pak na Tomáše a Klárku, kteří na nás čekali u orloje.

„Myslím, že je to remíza,“ řekla jsem tiše.

Lenka přikývla a objala mě.

Dnes večer sedím u okna našeho bytu na Vinohradech a přemýšlím: Proč jsme tolik toužily po uznání cizích mužů? Nebylo by lepší hledat uznání samy v sobě? Co myslíte vy?