Můj život se rozpadl v okamžiku, kdy jsem zjistila, že můj manžel si domů přivedl milenku, zatímco naše dcera ležela v nemocnici. Když jsem zoufale hledala oporu u své matky, otočila se ke mně zády. Toto je příběh o bolesti, zradě a odvaze postavit se za sebe i svou dceru.
Deset let jsem žila v nejistotě a bolesti poté, co můj manžel Karel beze slova zmizel. Jeho nečekaný návrat mě postavil před těžké rozhodnutí, zda mu dokážu odpustit a znovu mu věřit. Tento příběh je o zradě, síle mateřství a hledání odvahy postavit se vlastní minulosti.
Můj život se zhroutil, když jsem po rozvodu zůstala sama se synem a domem, který měl být naším útočištěm. Místo podpory jsem čelila boji o každý metr čtvereční a o vlastní důstojnost, protože bývalá tchyně se rozhodla, že dům patří jejímu vnukovi. Dnes vyprávím, jaké to je žít ve stínu rodinných konfliktů, které neskončí ani po rozvodu.
V pětadvaceti jsem se vdala za Petra, ale po roce jsem zůstala sama se synem a domem, který měl být naším útočištěm. Místo klidu přišel boj o střechu nad hlavou i o vlastní důstojnost, když se do všeho vložila bývalá tchyně. Dnes vyprávím svůj příběh o rodinných konfliktech, zradě a odvaze postavit se za sebe i svého syna.
Jmenuji se Klára a vyprávím příběh o tom, jak se moje nejlepší kamarádka Jana po narození svého dítěte změnila k nepoznání. Naše přátelství bylo najednou plné napětí, nepochopení a bolesti, protože jsem ji ztrácela do světa mateřství, kterému jsem sama nerozuměla. Tento příběh je o zkoušce našeho vztahu, o pocitu bezmoci i o naději, že opravdové přátelství vydrží i ty nejtěžší chvíle.
Jmenuji se Marie a po šedesáti pěti letech života, kdy jsem vše obětovala svým dětem, jsem zjistila, že už nejsem vítaná ani ve vlastním bytě. Můj syn Petr a jeho žena Jana mě postupně vytlačili na okraj rodiny a já se cítím jako přítěž. Toto je můj příběh o obětování, přehlížení a bolesti mateřství v dnešním Česku.
Jmenuji se Anna a nikdy nezapomenu na ten den, kdy mi lékař oznámil, že možná nikdy nebudu mít děti. Tato zpověď je o mé osamělé cestě za snem stát se matkou, o boji s předsudky, nepochopením rodiny i společnosti a o odvaze jít na umělé oplodnění bez partnera. Všechno jsem vsadila na jednu kartu – své úspory, srdce i poslední zbytky naděje.
Jmenuji se Zuzana a vyprávím svůj příběh o tom, jak jsem se jako samoživitelka v malé vesnici na východě Čech musela postavit předsudkům, chudobě a vlastní rodině. Prošla jsem si ponížením, strachem i beznadějí, ale našla jsem v sobě sílu postavit se na vlastní nohy a vybudovat lepší život pro sebe a svou dceru. Dnes už vím, že i když se zdá vše ztracené, nikdy nesmíme přestat věřit sami v sebe.
Dcera mě požádala, abych se na týden nastěhovala k ní a pomohla jí s vnoučaty. Myslela jsem si, že jde jen o obyčejnou výpomoc, ale brzy jsem zjistila, že za tím stojí mnohem hlubší rodinné problémy. Tato zkušenost mě donutila přehodnotit vztahy v naší rodině i samu sebe.
Jedno odpoledne jsem zoufale požádala svou tchyni, aby mi pomohla s hlídáním syna. Její odmítnutí mě zasáhlo víc, než jsem čekala, a donutilo mě přehodnotit nejen naše rodinné vztahy, ale i samu sebe. Tato zkušenost mě naučila, že někdy musíme najít sílu tam, kde ji vůbec nečekáme.
Začalo to křikem z kuchyně, když jsem zjistila, že má dcera Lucie má porodní bolesti, ale místo toho, aby jela do porodnice, vařila večeři pro svého manžela. Její manželství s Tomášem mě vždycky znepokojovalo, protože Lucie se mu podřizovala až příliš. Tento den změnil nejen její život, ale i můj pohled na to, co znamená být matkou a ženou v české rodině.
Všechno začalo jedním nedělním obědem, kdy se moje rodina rozhodla, že budu hlídat neteř, protože jsem ‚stejně doma‘. Odmítla jsem, protože mám dost práce se svými dětmi a necítím se povinna převzít další odpovědnost. Teď se na mě všichni dívají skrz prsty a já přemýšlím, jestli jsem opravdu tak špatná, když myslím i na sebe.
