Třicet let jsem se starala o pět dětí. Teď jsme na stáří sami.

„Mami, já opravdu nemůžu. Mám toho v práci nad hlavu a děti jsou pořád nemocné,“ ozvalo se z telefonu. Srdce mi sevřelo smutkem, když jsem slyšela hlas své nejstarší dcery Martiny. Byla to už třetí odmítnutí během týdne. Seděla jsem v kuchyni našeho malého bytu na sídlišti v Brně, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Vedle mě seděl můj muž Karel, jehož ruce byly kdysi silné a jisté, teď se však třásly stejně jako moje.

Před třiceti lety byl náš byt plný smíchu, křiku a dětského pláče. Měla jsem pět dětí – Martinu, Tomáše, Janu, Pavla a nejmladšího Petra. Každý den jsem vstávala v pět ráno, abych připravila snídani, svačiny do školy a vyprala hromady prádla. Karel pracoval jako řidič tramvaje a domů chodil unavený, ale vždycky si našel čas na pohádku před spaním nebo na společnou večeři. Byli jsme obyčejná česká rodina, která žila od výplaty k výplatě, ale měli jsme jeden druhého.

Pamatuji si, jak jsem v zimě šila dětem rukavice ze starých svetrů, protože na nové nebyly peníze. Jak jsme v létě jezdili na chalupu do Vysočiny a děti běhaly bosé po louce. Byla to těžká léta, ale nikdy mě nenapadlo si stěžovat. Vždycky jsem věřila, že rodina drží pohromadě.

Jenže čas běžel a děti dospěly. Každý si šel svou cestou. Martina se odstěhovala do Prahy za prací v bance, Tomáš podniká v Plzni, Jana učí na základní škole v Ostravě, Pavel je programátor v Brně a Petr odešel do zahraničí – prý za lepším životem. S Karlem jsme zůstali sami v našem bytě.

Když Karel před dvěma lety prodělal mrtvici, všechno se změnilo. Najednou jsem byla nejen manželkou, ale i ošetřovatelkou. Musela jsem mu pomáhat s oblékáním, vařením i hygienou. Sama už nejsem nejmladší – bolí mě záda a klouby, někdy mám pocit, že už nemůžu dál. A právě tehdy jsem poprvé zavolala dětem s prosbou o pomoc.

„Mami, já bych přijela, ale máme teď uzávěrku,“ omlouvala se Martina.
„Mami, víš přece, že mám malou firmu a nemůžu jen tak odjet,“ řekl Tomáš.
Jana mi poslala peníze na účet s poznámkou „na pečovatelku“, ale nikdy nepřijela osobně.
Pavel slíbil, že se zastaví „příští měsíc“, ale už je to půl roku.
A Petr? Ten mi naposledy napsal pohled z Londýna před rokem.

Někdy si říkám, kde se stala chyba. Vždyť jsem je vychovávala stejně – učila je pomáhat druhým, být slušní a ohleduplní. Proč teď nikdo z nich nemá čas ani chuť přijet? Když jsem byla mladá, starala jsem se o své rodiče až do jejich smrti. Bylo to samozřejmé.

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na staré fotografie – děti na saních před panelákem, Karel s úsměvem od ucha k uchu držící Pavla na ramenou, Martina s copánky a rozbitým kolenem. Slzy mi tekly po tvářích a já si uvědomila, že ty chvíle už se nikdy nevrátí.

Karel mlčky seděl naproti mně a najednou tiše promluvil: „Myslíš, že jsme je rozmazlili? Nebo jsme jim dali málo lásky?“
Nevěděla jsem co odpovědět. Možná jsme jim dali až moc – chtěli jsme pro ně to nejlepší, chránili je před vším zlým. Možná jsme jim tím vzali schopnost postarat se o druhé.

Jednoho dne jsem upadla v koupelně a nemohla vstát. Ležela jsem tam hodinu a volala Karla, ale ten mě neslyšel – spal tvrdě po lécích. Nakonec jsem se doplazila do obýváku a zavolala záchranku sama. V nemocnici mi lékařka řekla: „Paní Novotná, potřebujete pomoc doma. Máte děti?“ Přikývla jsem a cítila stud a hanbu.

Po návratu domů jsem znovu volala Martině: „Marti, prosím tě… aspoň na víkend…“
„Mami, promiň… fakt to nejde.“
Zavěsila jsem a rozplakala se nahlas.

Začali jsme s Karlem využívat pečovatelskou službu. Cizí paní nám chodila vařit a uklízet. Byla milá, ale nebyla to rodina. Každý večer jsem usínala s pocitem prázdnoty.

Na Vánoce jsme čekali návštěvu dětí marně. Poslali nám balíčky s dárky – ponožky, čokoládu, knížku o zdravé výživě. Ale nikdo nepřišel osobně.

Jednou večer mi Karel řekl: „Možná bychom měli být rádi za to, co máme.“
Ale já cítím jen bolest a prázdnotu.

Někdy přemýšlím: Je dnešní doba opravdu tak uspěchaná? Nebo jsme my rodiče něco zásadního pokazili? Proč je dnes tolik starých lidí osamělých?

Možná mi někdo z vás poradí… Co byste udělali na mém místě? Myslíte si, že je možné ještě najít cestu zpátky k vlastním dětem?