Když jsem musela odejít: Příběh matky a dcery rozdělených životem

„Proč jsi mě tehdy nechala samotnou? Proč jsi nemohla zůstat?“ Klářin hlas se mi zarývá do srdce jako nůž. Sedíme naproti sobě v malé kuchyni panelákového bytu na Jižním Městě. Její oči jsou plné slz a já cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Tolikrát jsem si tuhle scénu představovala, tolikrát jsem si přehrávala, co bych jí řekla, kdyby se mě jednou zeptala. Ale teď, když ta chvíle přišla, slova mi docházejí.

„Kláro, byla jsem zoufalá. Neměla jsem jinou možnost,“ šeptám a dívám se na její ruce sevřené v pěst. Vzpomínám si na ten den před dvaceti lety, kdy jsem jí balila aktovku do školy a snažila se jí vysvětlit, že musím odjet. Bylo jí dvanáct, byla tak křehká a zranitelná. Její otec, Petr, nás opustil už dávno. Alkohol ho zlomil a já zůstala sama s dítětem a hypotékou na byt.

V té době jsem pracovala jako prodavačka v Albertu. Peněz bylo málo, účty se kupily a já věděla, že takhle to dál nejde. Moje máma, Klářina babička, mi nabídla, že si Kláru vezme k sobě do Kladna. „Ivano, běž do Německa. Tady to nezvládneš. Já se o Kláru postarám,“ řekla mi tehdy pevně. Slíbila jsem si, že to bude jen na rok. Maximálně dva.

První týdny v Mnichově byly peklo. Pracovala jsem v hotelu jako pokojská, neuměla pořádně německy, byla jsem unavená a stýskalo se mi po domově. Každý večer jsem volala Kláře přes Skype. „Mami, kdy přijedeš?“ ptala se mě pokaždé. „Brzy, holčičko. Jen co našetřím na nový začátek.“

Jenže roky plynuly a já se domů vracela jen na Vánoce nebo na Velikonoce. Každý návrat byl těžší než ten předchozí. Klára se měnila v cizího člověka. Přestala mi vyprávět o svých starostech, začala všechno řešit s babičkou nebo kamarádkami. Když jsem jí chtěla obejmout, stáhla se.

Jednou jsem přijela neohlášeně na její patnácté narozeniny. Vešla jsem do bytu a slyšela smích z jejího pokoje. Seděla tam s partou spolužáků a já najednou nevěděla, jak se k ní přiblížit. „Ahoj mami,“ řekla jen suše a pokračovala v rozhovoru s ostatními.

Když Klára odmaturovala, byla jsem na ni pyšná. Poslala jsem jí peníze na první byt v Praze. Doufala jsem, že teď už budu moct být víc s ní. Ale ona si našla práci v kavárně a začala žít svůj život beze mě.

Teď sedíme naproti sobě a ona mi vyčítá roky samoty. „Víš vůbec, jaké to bylo? Když jsem měla první menstruaci, byla u mě jen babička! Když mě poprvé podvedl kluk, neměla jsem komu zavolat! Všichni měli mámu doma – jen já ne!“

Snažím se jí vysvětlit: „Kláro, já to dělala pro nás obě. Chtěla jsem ti dát lepší život.“

„Ale za jakou cenu?“ vykřikne. „Myslíš si, že peníze nahradí mámu?“

Mlčím. Vím, že má pravdu. Peníze nám zajistily střechu nad hlavou a možnost studovat, ale vzaly nám něco mnohem důležitějšího – blízkost.

Vzpomínám si na večery v Mnichově, kdy jsem seděla sama v podnájmu a dívala se na fotky Kláry na Facebooku. Jak slaví narozeniny bezemě, jak maturuje bez mé přítomnosti… Kolikrát jsem brečela do polštáře a přemýšlela, jestli to všechno má smysl.

„Myslíš si někdy na tátu?“ zeptám se tiše.

Klára pokrčí rameny: „Občas. Ale on aspoň byl upřímný – nikdy nic nesliboval.“

Tohle bodne ještě víc než všechny výčitky dohromady.

„Co mám dělat teď?“ ptám se zoufale. „Jak ti to mám všechno vynahradit?“

Klára mlčí dlouho. Pak řekne: „Já nevím… Možná jen… buď tady teď.“

Sedíme mlčky vedle sebe a já ji konečně můžu obejmout. Její ramena jsou napjatá, ale neodtahuje se.

Doma večer přemýšlím: Udělala bych to znovu? Měla jsem zůstat a riskovat bídu? Nebo odejít a zajistit nám lepší budoucnost za cenu samoty? Existuje vůbec správná odpověď?

Možná je největší odvaha přiznat chybu a pokusit se začít znovu – i když je pozdě.

Řekněte mi… Myslíte si, že může dcera někdy opravdu odpustit matce za tohle rozhodnutí? Nebo některé rány zůstanou navždy otevřené?