Babičko, promiň, že jsem na tebe zapomněla

„Ivano! Tvoje babička už tři dny nejedla,“ zašeptala mi sousedka paní Novotná před sámoškou, když jsem v pátek odpoledne spěchala s nákupem v ruce. Zastavila mě tak prudce, až mi z tašky vypadl jogurt. V tu chvíli se mi zastavil dech. „Cože? To není možné…“ vyhrkla jsem a v hlavě mi začaly vířit myšlenky. Vždyť jsem jí volala minulý týden! Nebo to bylo před dvěma? Najednou jsem si nebyla jistá vůbec ničím.

Cestou k babičce jsem se snažila vybavit si poslední rozhovor. „Babi, všechno dobrý? Máš co jíst?“ ptala jsem se tehdy do telefonu, zatímco jsem vařila večeři pro děti a manžel křičel z obýváku, že nemůže najít ovladač. „Ale jo, Ivanko, všechno mám,“ odpověděla mi tehdy babička svým klidným hlasem. Jenže teď mi došlo, že jsem se vlastně ani nezeptala pořádně. Že jsem byla myšlenkami jinde.

Když jsem dorazila k jejímu domku na kraji vesnice, srdce mi bušilo až v krku. Odemkla jsem klíčem, který jsem měla od dětství schovaný v peněžence. V kuchyni byl chlad a ticho. Babička seděla u stolu, hlavu opřenou o ruce, oči zavřené. „Babi?“ zašeptala jsem. Pomalu zvedla hlavu a usmála se na mě tím svým unaveným úsměvem. „Ivanko, tys přišla…“

Byla slabá. V lednici jen starý chleba a trochu másla. V hrnci na sporáku zbytek polévky, která už dávno ztratila chuť i barvu. „Proč jsi mi nezavolala?“ ptala jsem se zoufale a cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Nechtěla jsem tě obtěžovat,“ odpověděla tiše. „Vím, že máš hodně práce a děti…“

Ten večer jsem jí uvařila čaj a ohřála polévku, kterou jsem přinesla z domova. Seděla jsem naproti ní a dívala se na její ruce – ruce, které mě kdysi držely za ruku cestou do školky, které pekly nejlepší bábovku na světě. Teď byly tenké a třásly se.

„Proč jsi mi nic neřekla?“ naléhala jsem dál. Babička jen pokrčila rameny. „Všichni mají svůj život, Ivanko. Já už tu jen tak přežívám.“

Cestou domů jsem brečela za volantem. Výčitky mě dusily jako těžká deka. Doma mě čekal manžel Petr s výčitkou v očích: „Zase jsi tam byla tak dlouho? Děti tě potřebují taky.“ A já nevěděla, co říct. Roztržená mezi dvěma světy – mezi vlastní rodinou a tou starou, která pomalu mizela.

Další dny byly jako zlý sen. Volala jsem bratrovi Tomášovi do Brna: „Musíme něco udělat s babičkou! Nemůže být sama.“ On jen povzdechl: „Ivano, mám práci, děti… Nemůžu tam jezdit každý týden.“ Pohádali jsme se jako už tolikrát.

Začala jsem jezdit k babičce každý druhý den po práci. Doma to ale začalo skřípat. Petr byl čím dál víc podrážděný: „Myslíš si, že já nemám starosti? Kdo bude vozit děti na kroužky?“ Dcery Anička a Klárka byly smutné, že nejsem večer doma.

Jednou večer jsem seděla s babičkou u stolu a ona najednou řekla: „Víš, Ivanko, já už tu dlouho nebudu. Nechci být nikomu na obtíž.“ Ta slova mě bodla do srdce. „Babičko, nejsi na obtíž! Jsi moje rodina!“ Ale věděla jsem, že jí to nestačí.

Začala jsem hledat pomoc – pečovatelskou službu z města, ale babička odmítla cizí lidi v domě: „Radši budu sama.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že to jinak nejde. „Ivanko, já už nechci žít takhle,“ řekla jednou večer tiše.

V práci mi šéfová naznačila, že bych měla zpomalit: „Ivano, poslední dobou jsi roztržitá.“ Doma hádky s Petrem sílily: „Takhle to dál nejde! Musíš si vybrat!“

Jednoho dne babička upadla v koupelně. Volala mi sousedka Novotná: „Ivano, rychle přijeď!“ Když jsem dorazila, babička ležela na zemi a plakala bolestí i studem. Odvezli jsme ji do nemocnice.

V čekárně jsme seděli s bratrem Tomášem vedle sebe poprvé po letech bez hádek. „Co jsme to dopustili?“ zeptal se tiše. Mlčela jsem.

Babička zůstala v nemocnici několik týdnů. Každý den jsem za ní jezdila – někdy sama, někdy s dětmi. Povídali jsme si o starých časech, o dědovi, o tom, jak jsme jako děti běhali po zahradě. Jednou večer mě vzala za ruku: „Ivanko, děkuju ti… Promiň mi všechno.“ A já jí šeptala do vlasů: „Babičko, promiň ty mně…“

Když babička odešla, zůstalo po ní ticho a prázdnota v domě i v mém srdci. S bratrem jsme si slíbili, že už nikdy nenecháme nikoho ze své rodiny samotného.

Teď často přemýšlím – kolik starých lidí kolem nás tiše trpí a čeká na zavolání nebo návštěvu? Kolik z nás si najde čas zastavit se a zeptat se: „Babičko, dědečku… máš co jíst? Jak se máš?“

Možná je čas něco změnit… Co myslíte vy? Máte ve svém okolí někoho, kdo čeká na vaše zavolání?