Zlom osudu: Když šikana překročila hranice – a záchrana přijela na kolech

„Uhni, mrzáku!“ ozvalo se za mnou tak ostře, že jsem málem upustila berle. Bylo půl osmé ráno, mlha se válela po chodníku před panelákem na Proseku a já čekala na autobus do školy. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem zaslechla kroky – a pak už jen smích. Martin, Tomáš a Radek, tři kluci z mé třídy, se ke mně blížili s tím známým výrazem, který znamenal jediné: dnes to zase schytám.

„Co je, Lucie, čekáš na speciální autobus?“ zachechtal se Tomáš a Martin mu přizvukoval: „Nebo tě má někdo odnést?“ Snažila jsem se je ignorovat, dívala se do země a doufala, že autobus přijede dřív, než začnou být ještě horší. Ale autobus nikde. Radek mi kopl do berle, až jsem málem spadla. „Hele, bacha, ať si nezlomíš i druhou nohu!“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet, utéct, cokoliv – ale moje noha, která od nehody před dvěma lety skoro nefungovala, mě zradila. Místo toho jsem jen stála, ruce sevřené kolem berlí, a snažila se nebrečet. V hlavě mi běžela slova mámy: „Musíš být silná, Luci. Oni za to nestojí.“ Ale jak mám být silná, když jsem každý den terčem posměchu?

Konečně přijel autobus. Kluci mě odstrčili, abych nastoupila poslední. V autobuse si sedli za mě a šeptali si něco o „chromé Lucce“. Celou cestu jsem se dívala z okna a přála si být někde jinde. Když jsme dorazili ke škole, čekala jsem, až vystoupí všichni ostatní, abych nemusela čelit jejich pohledům.

Ve škole to nebylo o nic lepší. Učitelé jako by neviděli, co se děje. Když jsem jednou přišla domů s roztrženou bundou, máma se mě ptala, co se stalo. „Jen jsem zakopla,“ zalhala jsem. Nechtěla jsem, aby se trápila ještě víc. Táta byl pořád v práci, a když už přišel domů, byl unavený a mlčel. Brácha Petr, o tři roky starší, byl na koleji v Brně a psal mi jen občas.

Jednoho dne, když jsem šla ze školy, mě kluci zastavili u hřiště. „Hele, Lucie, ukaž, jak rychle umíš běhat!“ smál se Martin a ostatní se přidali. Snažila jsem se je obejít, ale Tomáš mi podrazil berli. Spadla jsem na zem, koleno mi začalo krvácet. „To máš za to, že si myslíš, že jsi něco víc!“ křikl Radek. V tu chvíli kolem projela skupina cyklistů – parta kluků z vedlejší školy, které jsem znala jen od vidění. Jeden z nich, Honza, zastavil a vykřikl: „Co to děláte? Nechte ji být!“

Kluci se na chvíli zarazili, ale pak začali Honzu urážet. Jenže on se nedal. „Jestli ještě jednou uvidím, že jí ubližujete, tak si to vyřídíme jinak!“ řekl a jeho kamarádi sesedli z kol a postavili se vedle něj. Martin, Tomáš a Radek znejistěli a radši odešli. Honza mi pomohl vstát, podal mi berli a zeptal se: „Jsi v pohodě?“ Přikývla jsem, i když jsem měla slzy na krajíčku. „Díky…“ zašeptala jsem.

Od té doby mě Honza a jeho parta často doprovázeli domů. Kluci ze třídy si na mě už tolik nedovolovali, ale stejně jsem se bála. Jednou večer jsem seděla v pokoji a přemýšlela, jestli má vůbec cenu chodit do školy. Máma si ke mně přisedla a pohladila mě po vlasech. „Lucinko, vím, že to máš těžké. Ale nejsi na to sama. Kdyby se něco dělo, řekni mi to, ano?“

Rozplakala jsem se. „Mami, proč já? Proč zrovna já musím být ta, na kterou si všichni zasednou?“ Máma mě objala a řekla: „Protože jsi silnější, než si myslíš. A protože jednou budeš moct pomoct někomu dalšímu.“

Dny plynuly, ale bolest zůstávala. Ve škole se o mně začalo mluvit – někdo říkal, že jsem si to vymyslela, jiní mě litovali. Nejhorší bylo, když jsem slyšela, jak se o mně baví učitelé v kabinetě: „No jo, Novotná… Ta má pořád nějaké problémy.“

Jednoho dne přišel Honza za mnou do třídy. „Lucie, nechceš se k nám přidat na cyklistický trénink? Máme i speciální kola, třeba by tě to bavilo.“ Nejprve jsem se bála, že to bude další past, ale v jeho očích jsem viděla upřímnost. Souhlasila jsem. První trénink byl těžký – noha mě bolela, ale pocit, že někam patřím, byl silnější než bolest. Honza a jeho kamarádi mě povzbuzovali, smáli se se mnou, ne mi. Poprvé po dlouhé době jsem se cítila šťastná.

Začala jsem jezdit pravidelně. Máma byla nadšená, táta mě jednou přišel podpořit na závody a poprvé po dlouhé době mě objal. Brácha mi napsal: „Jsem na tebe pyšný, Lucko.“

Šikana ve škole pomalu ustávala. Martin, Tomáš a Radek si našli jinou oběť, ale já už věděla, že se umím bránit. Jednou jsem Tomášovi řekla: „Jestli máš problém, řekni to do očí. Ale už mě nech na pokoji.“ Zůstal stát s otevřenou pusou a od té doby mě nechal být.

Dnes je mi devatenáct, maturitu mám za sebou a chystám se na vysokou školu. Pořád mám berle, ale už se za ně nestydím. Naopak – jsou součástí mě a připomínají mi, že i když je člověk jiný, má právo na respekt.

Někdy si večer lehnu do postele a přemýšlím: Proč jsou lidé tak krutí k těm, kteří jsou slabší? A proč je tak těžké říct si o pomoc? Možná proto, že máme strach. Ale co kdybychom se nebáli? Co kdybychom se navzájem víc podporovali? Co si o tom myslíte vy?