Vůně lítosti: Jak domácí osvěžovač vzduchu rozvířil můj život

„To snad není možný! Zase ten smrad!“ vyhrkla jsem nahlas, když jsem otevřela dveře naší malé koupelny v paneláku na pražském Proseku. V nose mě štípl známý zápach, který se tu držel už několik týdnů. Můj přítel Petr seděl v obýváku a slyšel mě. „Tak kup nějaký osvěžovač, ne?“ houkl otráveně od televize. Jenže já jsem si usmyslela, že tentokrát to vyřeším jinak – ekologicky a levně.

Celý den pršelo a já měla náladu pod psa. Možná proto jsem se rozhodla, že si zvednu náladu nějakou kreativní činností. Na internetu jsem našla návod na domácí osvěžovač: jedlá soda, pár kapek esenciálního oleje a citronová šťáva. „To zvládnu,“ řekla jsem si a pustila se do toho.

V kuchyni jsem smíchala všechny ingredience do malé skleničky od přesnídávky. Vůně levandule byla tak silná, že mi až slzely oči. „To bude bomba!“ pomyslela jsem si spokojeně a postavila skleničku na poličku v koupelně.

Za pár hodin přišla domů máma, která u nás poslední měsíc bydlela, protože rekonstruovala svůj byt v Nuslích. „Co to tu tak divně páchne?“ zeptala se hned ve dveřích. Petr se uchechtl: „To je Lucčina nová eko bomba.“ Máma se zamračila: „Já mám alergii na levanduli, víš to?“

V tu chvíli mi zatrnulo. Máma začala kašlat a slzet jí oči. „To snad není pravda! To nemůžeš aspoň jednou něco udělat pořádně?“ vyjela na mě. Petr se mezitím snažil otevřít okno, ale kvůli dešti to moc nešlo. V bytě se začala šířit směs levandule, citronu a něčeho, co připomínalo zatuchlinu.

Večer jsme seděli u stolu a dusno by se dalo krájet. Máma mlčela a Petr mě obviňoval pohledem. „Chtěla jsem jen pomoct,“ zašeptala jsem. Nikdo nic neřekl.

Další den ráno jsem šla do práce s těžkým srdcem. V tramvaji mi přišla zpráva od mámy: „Jedu k doktorce, mám vyrážku.“ Cítila jsem se hrozně. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolega Honza si všiml mého rozpoložení: „Co je s tebou? Vypadáš, jako bys v noci nespala.“

„Udělala jsem doma osvěžovač a máma má alergii,“ přiznala jsem tiše. Honza se rozesmál: „To je pech! Ale aspoň jsi to myslela dobře.“

Když jsem přišla domů, čekal mě další šok. Petr seděl u stolu s kufrem vedle sebe. „Jedu na pár dní k bráchovi. Potřebuju klid,“ oznámil mi bez emocí. Máma ležela v ložnici s červenýma očima a vyrážkou na krku.

Zůstala jsem sama v tichém bytě, kde pořád visel podivný zápach mého nešťastného experimentu. Seděla jsem na gauči a přemýšlela, jak se všechno mohlo takhle pokazit kvůli jedné pitomé skleničce.

Druhý den jsem koupila klasický osvěžovač v drogerii a celý byt vyvětrala. Máma se pomalu zotavovala a Petr mi po třech dnech napsal zprávu: „Můžeme si promluvit?“

Sešli jsme se v kavárně na Letné. „Promiň, že jsem vybuchl,“ řekl Petr tiše. „Jen už toho bylo moc – tvoje máma, práce, teď ještě ta vůně…“ Chvíli jsme mlčeli. Pak jsem mu řekla: „Chtěla jsem jen udělat něco dobrého pro nás všechny.“

Petr se usmál: „Příště radši kup ten nejlevnější sprej.“ Oba jsme se zasmáli a napětí trochu povolilo.

Doma jsme pak s mámou seděly u čaje a ona mi řekla: „Vím, že jsi to myslela dobře. Ale někdy je lepší držet se osvědčených věcí.“

Od té doby si dávám větší pozor na domácí experimenty a radši se třikrát zeptám, než něco vyzkouším. Ale pořád mě občas napadne – proč i ty nejmenší věci dokážou někdy rozvířit celý život? A opravdu je lepší nezkoušet nové věci jen proto, že můžou dopadnout špatně?