„To je přece jen rodina, vždyť najdeš ještě jeden řízek pro synovce” – Jak jedna prosba změnila celý můj život

„Prosím tě, Jano, vždyť je to jen na víkend. Najdeš ještě jeden řízek pro Filípka, ne?“ ozvalo se z telefonu hlasem, který jsem znala celý život. Moje mladší sestra Petra uměla žadonit tak, že by obměkčila i kamennou sochu. Jenže já už dávno nebyla ta starší sestra, která všechno zvládne a nikdy neřekne ne. Přesto jsem si povzdechla a kývla: „Dobře, přiveď ho.“

Ten víkend měl být obyčejný. Jenže už v pátek večer, když jsem Filípka vyzvedla od Petry v paneláku na Jižním Městě, jsem cítila, že něco není v pořádku. „Díky moc, Jani. Já fakt potřebuju vypnout. S Honzou to doma skřípe a já už nemůžu,“ šeptla mi Petra do ucha, když mi podávala batůžek s plyšákem a krabicí s léky na alergii. „Neboj, postarám se,“ ujistila jsem ji a snažila se nevnímat její unavené oči.

Filípek byl hodný kluk. Ale hned první večer začal plakat, že chce mámu. Seděla jsem s ním na gauči, hladila ho po vlasech a v hlavě mi běžely myšlenky: Proč to zase dělám? Proč vždycky já? Proč Petra nikdy nepožádá o pomoc našeho bratra Tomáše? Proč mám pocit, že když řeknu ne, budu ta špatná?

V sobotu ráno jsem vstala dřív než Filípek. Udělala jsem mu kakao a připravila snídani. Když se probudil, usmál se na mě a já si na chvíli připadala jako ta nejlepší teta na světě. Jenže pak přišla SMS od Petry: „Můžu ho nechat ještě do pondělí? Honza mě požádal o čas.“

Zamrazilo mě. Měla jsem v pondělí důležitou poradu v práci a už teď jsem byla unavená. Ale co jsem měla dělat? Napsala jsem: „Dobře.“

Celý víkend jsem se snažila být dokonalá teta. Chodili jsme na hřiště, pekli jsme bábovku, hráli jsme pexeso. Ale v neděli večer už mi docházela trpělivost. Filípek nechtěl spát, pořád volal mámu a já měla chuť křičet. Vzpomněla jsem si na naši mámu, jak vždycky říkala: „Rodina je nejdůležitější. Musíme si pomáhat.“ Jenže kdo pomáhá mně?

V pondělí ráno jsem Filípka odvedla do školky a jela do práce s kruhy pod očima. Šéfová si mě zavolala do kanceláře: „Jano, jsi poslední dobou nějak roztržitá. Potřebujeme tě tady naplno.“ Přikývla jsem a cítila slzy v očích.

Večer mi Petra volala: „Jani, jsi zlatá! Fakt nevím, co bych bez tebe dělala.“ Chtěla jsem jí říct, že už nemůžu. Že potřebuju čas pro sebe. Ale místo toho jsem jen zamumlala: „To je v pohodě.“

Takhle to šlo dál několik týdnů. Petra si zvykla, že může kdykoliv zavolat a já vždycky pomůžu. Tomáš se nikdy neozval – prý má moc práce a děti nejsou jeho parketa. Máma mi občas volala a ptala se: „Jak to zvládáš?“ A já vždycky odpověděla: „Jde to.“

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na studený čaj. Najednou mi došlo, že už nejsem šťastná. Že žiju život podle očekávání ostatních a zapomněla jsem na sebe.

Když mi Petra příště zavolala s další prosbou – tentokrát chtěla, abych si vzala Filípka na celý týden kvůli dovolené s Honzou – něco ve mně prasklo.

„Petro, promiň, ale tentokrát to nejde,“ řekla jsem poprvé v životě nahlas.

Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozvalo: „Ale Jani… vždyť jsi vždycky pomohla…“

„Já vím,“ přerušila jsem ji. „Ale teď potřebuju pomoct já sama sobě.“

Petra položila telefon bez rozloučení.

Další dny byly těžké. Máma mi volala a vyčítala: „Jak můžeš odmítnout vlastní sestru? Vždyť rodina je všechno!“ Tomáš se neozval vůbec. Cítila jsem se provinile, ale zároveň svobodněji než kdy dřív.

Začala jsem chodit na procházky sama, četla knížky, které jsem roky odkládala, a poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že žiju svůj život.

Petra mi po týdnu napsala krátkou zprávu: „Mrzí mě to. Snad to jednou pochopím.“

Nevím, jestli naše vztahy budou někdy jako dřív. Ale vím jedno – někdy je potřeba říct dost, i když to bolí.

Kolikrát jste vy sami překročili své hranice jen proto, že to od vás rodina čekala? A kde je ta hranice mezi pomocí a obětováním sebe sama?