„Tak ty si vezmeš tu půjčku.“ – S kufrem zpátky do dětského pokoje

„Tak ty si vezmeš tu půjčku.“

Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co jsem s třesoucíma rukama položila vidličku na talíř. Seděli jsme u malého stolu v našem panelákovém bytě na Proseku – já, můj manžel Petr a jeho matka paní Novotná. Vzduch byl hustý, v kuchyni páchlo po smažených karbanátcích a napětí by se dalo krájet. Petr mlčel, díval se do talíře, jako by tam hledal odpovědi na všechny naše problémy. Já jsem se snažila nedat najevo, jak moc mě ta věta zasáhla.

Bylo mi devatenáct, když jsem si Petra vzala. Všichni říkali, že jsme mladí a blázniví, ale já věřila, že láska překoná všechno. První měsíce byly krásné – společné procházky po Letné, smích v tramvaji číslo 17, tajné polibky na schodech paneláku. Jenže pak přišla realita. Petr nemohl najít pořádnou práci, já pracovala za kasou v Albertu a peníze nám mizely rychleji, než jsme je stihli vydělat. Petrův otec zemřel před pár lety a jeho matka zůstala sama. Když nám nabídla, abychom se k ní nastěhovali, byla jsem vděčná. Tehdy jsem ještě netušila, že tím začíná moje noční můra.

Paní Novotná byla žena s pevným hlasem a ještě pevnějšími názory. Každé ráno vstávala v pět, vařila silnou kávu a hlasitě komentovala zprávy v televizi. „Dneska je to samý podvodník,“ říkávala a významně se na mě dívala. Každý můj krok byl pod drobnohledem – jestli jsem správně utřela prach, jestli jsem koupila správné máslo, jestli jsem dost nahlas pozdravila sousedku.

Jednoho večera přišla řeč na peníze. Paní Novotná měla dluhy po manželovi a banka jí odmítla další půjčku. „Potřebujeme nový kotel,“ řekla a podívala se na Petra. Ten jen pokrčil rameny. „Já mám záznam v registru,“ zamumlal. A pak to přišlo – její pohled se zabodl do mě: „Tak ty si vezmeš tu půjčku.“

V tu chvíli mi došlo, že tady nejsem doma. Že jsem jen někdo, kdo má vyřešit jejich problémy. Petr mlčel. Ani se na mě nepodíval. Cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí, ale spolykala jsem je. V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se na rozvrzané pohovce v obýváku a přemýšlela, kde se stala chyba.

Druhý den ráno jsem šla do práce s kruhy pod očima. Moje kolegyně Jana si toho všimla. „Co je s tebou?“ zeptala se tiše u regálu s pečivem. Chvíli jsem váhala, ale pak to ze mě vypadlo – všechno: jak mě tchyně dusí, jak Petr nehne prstem, jak mám pocit, že se topím. Jana mě objala a řekla: „Musíš myslet i na sebe.“

Večer jsem přišla domů a našla paní Novotnou v kuchyni s papíry od banky. „Tady to podepiš,“ podala mi formulář. Petr seděl u stolu a hrál si s mobilem. „To je přece pro nás všechny,“ zamumlal bez zájmu.

V tu chvíli mi došlo, že už nemám co ztratit. „Ne,“ řekla jsem tiše, ale pevně. Paní Novotná zbledla. „Jak to myslíš? Chceš nás nechat ve štychu?“

„Nechci žít život někoho jiného,“ odpověděla jsem a rozplakala se.

Následující dny byly peklo. Tchyně mi schválně schovávala klíče od bytu, Petr se mnou nemluvil. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě. Jednoho večera jsem sbalila kufr – pár triček, fotku rodičů a knížku od Hrabala – a odešla.

Stála jsem před domem rodičů v Brandýse nad Labem s bušícím srdcem. Máma otevřela dveře a beze slova mě objala. Táta jen kývl hlavou a řekl: „Vždycky máš doma dveře otevřené.“

První týdny byly těžké. Připadala jsem si jako selhání – holka, co nezvládla vlastní manželství. Ale pomalu jsem začala znovu dýchat. Našla jsem si práci v místní knihovně, začala chodit na jógu a znovu objevila radost z maličkostí – vůni čerstvého chleba, smích s kamarádkami, ticho lesa za domem.

Petr mi párkrát volal. Prý bychom to měli zkusit znovu, že jeho máma už je klidnější. Ale já už věděla své.

Někdy večer sedím u okna svého dětského pokoje a přemýšlím: Proč jsme tak často ochotni obětovat sami sebe pro klid druhých? A kdy konečně začneme žít svůj vlastní život?