Rodinné pouto na zkoušku: Když po mně sestra chtěla kočárek pro svou dceru

„Jano, vždyť ty už ten kočárek nepotřebuješ, tak proč ho prostě nedáš Lucce?“ slyšela jsem v telefonu hlas své sestry Martiny, ostrý jako břitva. Seděla jsem na podlaze v dětském pokoji, syn Honzík si hrál s plyšákem a já měla pocit, že mi někdo svírá hrdlo. Kočárek stál opřený v rohu, ještě pořád v dobrém stavu, ale rozhodně ne nový.

„Marti, já ho ale ještě potřebuju. Honzík je pořád malý a když jdeme ven…“ začala jsem vysvětlovat, ale ona mě přerušila: „To je výmluva! Lucka je teď těhotná a nemají peníze. Ty máš manžela, práci, všechno! Proč bys jim nemohla pomoct?“

Zavřela jsem oči a snažila se zhluboka dýchat. V hlavě mi běžely všechny ty měsíce, kdy jsme s Petrem šetřili každou korunu, abychom mohli Honzíkovi koupit aspoň něco lepšího. Kočárek jsme pořídili z druhé ruky, ale byl to pro nás luxus. Teď po mně chtěli, abych se ho vzdala jen proto, že „rodina si má pomáhat“.

Položila jsem telefon a chvíli jen seděla v tichu. Petr přišel domů z práce a hned poznal, že něco není v pořádku. „Co se děje?“ zeptal se tiše a pohladil mě po rameni.

„Martina chce, abychom dali kočárek Lucce. Prý ho už nepotřebujeme…“ řekla jsem a hlas se mi zlomil.

Petr si povzdechl: „Vždyť víš, že teď nemůžeme kupovat nový. A Honzík ho fakt ještě potřebuje.“

Přikývla jsem. Ale v hlavě mi pořád zněla ta věta: Rodina si má pomáhat. Vždycky jsem byla ta rozumná, ta, co všechno zvládne. Ale tentokrát jsem nevěděla, co dělat.

Dny ubíhaly a napětí mezi mnou a Martinou rostlo. Naše máma mi volala skoro každý den: „Janičko, prosím tě, vždyť bys jim tím tak pomohla! Lucka je mladá, nemají to lehké…“

Začala jsem se cítit jako nejhorší člověk na světě. Každý mi připomínal, že mám víc než oni – i když to nebyla pravda. Petr pracoval ve skladu, já byla na mateřské a peníze nám často sotva vyšly do další výplaty. Ale to nikdo nechtěl slyšet.

Jednoho dne jsem šla s Honzíkem na hřiště. Potkala jsem tam sousedku paní Novotnou. „Janičko, slyšela jsem od Martiny… prý nechceš dát kočárek Lucce? To je škoda…“ řekla soucitně.

Cítila jsem se jako vyvrhel. Všichni věděli o našem sporu a každý měl jasno v tom, kdo je ten špatný.

Večer jsem seděla u stolu s Petrem a poprvé za dlouhou dobu jsem se rozplakala. „Já už to nezvládám,“ vzlykala jsem. „Proč mám pořád pocit viny? Proč musím být ta špatná jen proto, že nemůžu dát něco, co sama potřebuju?“

Petr mě objal: „Protože jsi vždycky byla ta silná. Ale i silní lidé mají právo říct ne.“

Další den mi Martina napsala zprávu: „Víš co? Už tě nepotřebuju. Sehnali jsme si kočárek jinde. Ale nezapomeň – rodina si pamatuje.“

Ta slova mě bodla do srdce. Věděla jsem, že naše vztahy už nikdy nebudou jako dřív. Máma mi přestala volat tak často a když jsme se viděly na rodinné oslavě, bylo mezi námi ticho husté jako mlha.

Začala jsem pochybovat o sobě samé. Nejsem dost dobrá sestra? Nejsem dost dobrá dcera? Nebo je prostě někdy správné myslet i na sebe?

Jednou večer jsem seděla u postýlky a dívala se na spícího Honzíka. Uvědomila jsem si, že všechno dělám pro něj – a že někdy musím chránit naši malou rodinu i před očekáváními těch ostatních.

Ale stejně mě to bolí. Proč je tak těžké říct ne lidem, které milujeme? A proč nás rodina dokáže zranit nejvíc?

Možná nejsem jediná, kdo tohle zažil… Jak byste se zachovali vy? Je správné obětovat vlastní potřeby pro rodinu – nebo máme právo někdy myslet i na sebe?