Proč se dřít na zahradě?

„Jano, proč to zase děláš? Proč se musíš pořád hrabat v hlíně? Vždyť bychom mohli mít krásný trávník, koupit si lehátka a užívat si klid. Proč si to pořád tak komplikuješ?“

Petr stál na prahu terasy, ruce v bok, a díval se na mě, jak s motykou v ruce klečím mezi řádky mrkve. Slunce už začínalo pálit a já cítila, jak mi pot stéká po čele. V tu chvíli jsem měla chuť mu tu motyku hodit k nohám. Ale místo toho jsem jen tiše vzdychla a pokračovala v práci.

„Protože tohle je moje,“ odpověděla jsem nakonec, aniž bych zvedla oči. „Protože když něco zasadím a vyroste to, mám pocit, že aspoň něco v tomhle světě dávám do pořádku.“

Petr jen protočil oči a odešel zpátky do domu. Slyšela jsem, jak za sebou zabouchl dveře. Věděla jsem, že bude zase trucovat a večer mi to dá sežrat.

Když jsme se před deseti lety přestěhovali do téhle malé vesnice u Jihlavy, byla jsem plná nadšení. Vyrůstala jsem na statku u babičky v Polné a zahrada pro mě byla vždycky útočištěm. Petr je ale městský typ – vyrůstal v paneláku na sídlišti v Brně a jeho představa ideálního života je posezení u grilu s pivem v ruce a robotickou sekačkou, která sama udržuje trávník.

První roky jsme se hádali skoro pořád. On chtěl bazén a já záhony. On chtěl jezdit na dovolenou k moři, já radši investovala do skleníku. Když jsem poprvé zasadila brambory, smál se mi, že je levnější koupit je v supermarketu. Ale já si stála za svým.

Jednoho dne jsem přišla domů z práce a našla Petra, jak s motorovou pilou řeže starou jabloň. Prý překážela výhledu na západ slunce. Rozbrečela jsem se tehdy jako malá holka. Ta jabloň byla poslední památka na moji babičku. Petr nechápal, proč kvůli „nějakému stromu“ dělám takovou scénu.

Od té doby jsem si začala budovat svůj vlastní kout zahrady – malý záhon s bylinkami, pár řádků zeleniny, skleník s rajčaty. Každý rok jsem přidala něco nového. Petr se stáhl do svého světa – televize, fotbal, hospoda s kamarády.

Někdy mám pocit, že jsme každý z jiné planety. On nechápe moji potřebu tvořit, starat se o něco živého, vidět výsledky své práce. Já zase nerozumím jeho touze po pohodlí a pasivitě.

Jednou za mnou přišla sousedka Marie. „Jano, ty máš tak krásné ředkvičky! Jak to děláš?“ ptala se obdivně. Povídaly jsme si o zahradničení celé odpoledne a já cítila, jak mi srdce poskočilo radostí. Konečně někdo chápe, proč to dělám!

Ale doma mě čekala další hádka. Petr našel v lednici domácí marmeládu a rozčiloval se: „Proč to děláš? Vždyť máme plnou lednici kupovaných věcí! To nemáš nikdy dost?“

„Nemám,“ odpověděla jsem tiše. „Nikdy nemám dost toho pocitu, že něco dokážu sama.“

Začala jsem trávit na zahradě čím dál víc času. Někdy až do tmy. Petr mi vyčítal, že zanedbávám domácnost i jeho samotného. Ale já měla pocit, že když nebudu mít aspoň ten kousek hlíny pro sebe, zblázním se.

Jednoho večera přišla bouřka. Blesky osvětlovaly celou zahradu a já běžela zachraňovat rajčata před krupobitím. Petr stál ve dveřích a křičel: „Nech to být! Je to jen zelenina!“ Ale já věděla své.

Když bouřka přešla, seděla jsem promočená v altánu a brečela. Nejen kvůli rajčatům – ale kvůli tomu věčnému boji o pochopení.

Druhý den ráno přišel Petr za mnou do zahrady. Chvíli mlčel a pak řekl: „Víš co? Asi ti nikdy nebudu rozumět. Ale vidím, že ti na tom fakt záleží.“

Podívala jsem se na něj – poprvé po dlouhé době bez hněvu. „Děkuju,“ zašeptala jsem.

Od té doby mi Petr aspoň občas pomůže – poseká trávu kolem záhonů nebo přinese vodu ke skleníku. Už mi nevyčítá každou minutu strávenou venku.

Ale pořád cítím tu propast mezi námi – mezi světem těch, kdo potřebují tvořit vlastníma rukama, a těch, kdo hledají klid v pohodlí.

Někdy si říkám: Je špatně chtít od života víc než jen posekaný trávník? Je špatně toužit po tom, co nám dávalo smysl už našim předkům?

Co myslíte vy? Má cenu bojovat za svůj kousek zahrady i za cenu rodinných hádek? Nebo bych měla ustoupit a nechat všechno zarůst trávou?