Peníze místo hraček? Když dárky rozdělují rodinu

„Marie, už zase jsi mu koupila tu stavebnici? Kolikrát ti mám říkat, že Filípek má hraček dost! Kdybys radši dala peníze, využili bychom je líp.“ Lenka stála ve dveřích našeho bytu, ruce v bok, oči plné podráždění. Malý Filípek se mezitím radostně hrabal v barevných kostkách, které jsem mu přinesla k pátým narozeninám.

Zamrazilo mě. „Lenko, vždyť je to dítě. Hračky k dětství patří. Peníze… to není dárek pro kluka.“

„Ale my potřebujeme nové boty a bundu na zimu. Hračky jen zabírají místo. Prosím tě, příště už opravdu nic nekupuj,“ odpověděla Lenka ostře a sebrala mi stavebnici z ruky.

Stála jsem tam jako opařená. Vždycky jsem si představovala, jak budu Filípka rozmazlovat, jak spolu budeme stavět hrady z kostek a smát se. Místo toho jsem cítila, jak se mezi mnou a Lenkou staví neviditelná zeď.

Můj syn Petr se do toho nechtěl plést. „Mami, víš, že Lenka to myslí dobře. Máme malý byt, fakt už není kam ty hračky dávat.“

Ale já si nemohla pomoct. Vzpomněla jsem si na své dětství v paneláku na Jižním Městě. Každá panenka nebo autíčko byly pokladem. Dárky od babičky byly tím nejcennějším, co jsem měla. A teď mám svému vnukovi dávat obálku s penězi? Kde je v tom radost a překvapení?

Následující týdny byly plné napětí. Když jsem přišla na návštěvu, Lenka mě sotva pustila dál. Filípek mi ukazoval obrázky, které kreslil ve školce, ale já viděla, že jeho pokoj je prázdnější než dřív. Hračky zmizely. „Maminka říkala, že už jsem velký kluk a nemusím mít tolik věcí,“ špitl mi jednou do ucha.

Jednoho večera mi Petr volal. „Mami, prosím tě, zkus to pochopit. Lenka je pořád ve stresu z peněz. Já mám v práci přesčasy, ona je doma s Filípkem a všechno je drahé. Když nám dáš peníze, pomůžeš nám víc než hračkami.“

Ale já cítila, že to není jen o penězích. Bylo to o tom, že mě Lenka nikdy nepřijala do rodiny. Od začátku mi dávala najevo, že ona je teď ta hlavní žena v Petrovo životě. Každé Vánoce byly boj o to, kde budeme slavit. Každé narozeniny Filípka znamenaly hádku o dárky.

Jednou jsem sebrala odvahu a pozvala Lenku na kávu do kavárny na náměstí. „Lenko, můžeme si promluvit? Nechci se hádat. Jen mi vysvětli, proč ti tak vadí, když Filípkovi něco koupím?“

Lenka se nejdřív tvářila odměřeně, ale pak povolila. „Marie, já jsem vyrůstala v rodině, kde jsme měli všechno na dluh. Máma kupovala dárky místo toho, aby zaplatila nájem. Já nechci, aby Filípek vyrůstal s pocitem, že věci jsou důležitější než jistota domova.“

Chápala jsem ji víc, než jsem chtěla přiznat. Ale stejně mě bolelo, že moje láska k vnukovi je brána jako problém.

Přišla další oslava – tentokrát svátek Filípka. Stála jsem před papírnictvím s krásným kufříkem na malování v ruce a v druhé obálkou s penězi. Nakonec jsem dala oboje.

Lenka si obálku vzala bez slova a kufřík položila stranou. Filípek se ale rozběhl ke kufříku a objal mě: „Babičko, děkuju! Budu ti kreslit obrázky!“

V tu chvíli jsem pochopila, že některé věci se nezmění. Možná nikdy nebudu s Lenkou nejlepší kamarádka. Možná budu muset dělat kompromisy a někdy dát i ty peníze místo hraček.

Ale nikdy nepřestanu být babičkou, která chce svému vnukovi dát radost – i kdyby to bylo jen malým dárkem nebo společně stráveným časem.

Někdy si říkám: Je opravdu špatné chtít dětem dávat víc než jen peníze? Co vlastně zůstane v jejich vzpomínkách – bankovka v obálce nebo chvíle s babičkou u stavebnice?