Můj syn mi nabízí peníze za úklid jeho bytu. Jsem jen služka, nebo pořád matka?

„Mami, mohl bys nám přijít uklidit byt? Samozřejmě ti za to zaplatíme.“

Ta věta mi pořád zní v hlavě jako ozvěna. Stála jsem u kuchyňské linky, v ruce hrnek s kávou, když mi Tomáš zavolal. Můj jediný syn, moje pýcha i bolest. Vždycky byl hodný kluk, trochu uzavřený, ale nikdy by mě nenapadlo, že mě jednou postaví před takovou otázku. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet.

„Tomáši, proč bych vám měla uklízet? A proč bys mi za to měl platit?“ zeptala jsem se tiše, aby mě neslyšela sousedka přes tenké panelákové zdi.

„No… Sophie má teď hodně práce a já taky. Víš, že jsme oba pořád v jednom kole. A ty máš přece čas…“ Jeho hlas byl opatrný, skoro provinilý. „Nechceme tě využívat zadarmo. Víš, že bychom si normálně objednali paní na úklid, ale ty to umíš nejlíp.“

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit slzy. Vždyť já jsem Tomáše vychovala sama, po smrti jeho otce. Dřela jsem ve fabrice, abychom měli na nájem a jídlo. Nikdy jsem mu nic nevyčítala. A teď? Teď mě můj vlastní syn vidí jako placenou uklízečku?

Doma jsem o tom nemluvila ani s kamarádkou Janou, která bydlí o patro níž. Věděla jsem, že by mi řekla: „Aspoň ti něco dá, lepší než aby tě jen využívali!“ Ale já jsem nechtěla peníze. Chtěla jsem cítit, že mě potřebují jako mámu, ne jako služku.

Přesto jsem druhý den ráno stála před jejich bytem na Vinohradech. Sophie mi otevřela dveře s úsměvem: „Jé, paní Nováková! Děkujeme moc, že jste přišla.“ Byla vždycky milá, ale mezi námi viselo něco nevyřčeného. Všimla jsem si hromady špinavého nádobí ve dřezu a prachu na parapetech. Byt byl moderní, plný drahých věcí, ale chybělo mu teplo domova.

Začala jsem uklízet. Každý pohyb mě bolel – nejen záda, ale hlavně srdce. Vzpomněla jsem si na doby, kdy Tomáš jako malý běhal po našem starém bytě v Nuslích a smál se na celé kolo. Teď seděl u počítače v pracovně a Sophie telefonovala s kolegyní z advokátní kanceláře.

Když jsem skončila, Tomáš přišel do kuchyně a položil na stůl obálku. „Tady máš za dnešek. A kdybys mohla přijít i příští týden…“

Podívala jsem se na něj a v očích mě pálily slzy. „Tomáši, co se to s námi stalo? Já nejsem tvoje uklízečka.“

Zarazil se a sklopil oči. „Mami… já nevím, jak jinak ti pomoct. Víš, že máme oba málo času… Nechci tě využívat.“

„Ale vždyť já bych vám pomohla i zadarmo! Jenže ty mi nabízíš peníze… Jako bych byla cizí.“

Sophie vešla do kuchyně a snažila se situaci zachránit: „Paní Nováková, my si vás vážíme! Jen jsme nechtěli být nevděční…“

„To není o penězích,“ řekla jsem tiše. „To je o tom, že mám pocit, že už nejsem vaše rodina.“

Odešla jsem domů s těžkým srdcem. Celou noc jsem nespala a přemýšlela o tom, kde se stala chyba. Možná jsem Tomáše moc rozmazlila? Nebo je to dnešní dobou? Děti už nepotřebují rodiče jako oporu, ale jako servisní službu?

Další den mi Tomáš volal znovu. „Mami, promiň mi to včera. Já… nevím, jak být dobrý syn. Všude kolem vidím lidi, co si všechno platí – úklid, hlídání dětí… Nechtěl jsem tě urazit.“

„Tomáši,“ řekla jsem unaveně, „já nechci peníze. Chci jen vědět, že pro tebe pořád něco znamenám.“

Na druhém konci bylo ticho.

O víkendu přišli Tomáš se Sophie ke mně domů na oběd. Přinesli květiny a dort z cukrárny na rohu. Povídali jsme si o všem možném – o práci, o starých časech i o tom, jaké to bylo vyrůstat bez táty. Tomáš mi pak pomohl umýt nádobí a Sophie utřela stůl.

Možná jsme si konečně začali rozumět. Ale pořád ve mně hlodá otázka: Kde je hranice mezi pomocí a službou? A jak poznat, kdy už pro své děti nejsem matka, ale jen někdo na výpomoc?

Co myslíte vy? Má matka právo odmítnout takovou „nabídku“ od vlastního dítěte? Nebo je to prostě nová realita dnešní doby?