Když táta odešel: Noc, která všechno změnila

„Neodcházej, tati!“ vykřikla jsem do ticha chodby, když jsem slyšela klapnutí dveří. Bylo už po desáté večer, venku pršelo a v našem panelákovém bytě na pražském Jižním Městě se rozhostilo ticho, které řezalo do uší. Máma seděla v kuchyni s hlavou v dlaních, její ramena se třásla. Moje mladší sestra Klárka stála u dveří do pokoje a jen tiše pozorovala mámu. Všichni jsme věděli, že tohle není poprvé, co táta odešel. Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát s sebou vzal kufr.

„Proč jsi ho nechala jít?“ vyhrkla jsem na mámu, hlas mi přeskočil. „Proč jsi mu to dovolila?“

Máma se na mě podívala očima plnýma slz. „To není tak jednoduché, Aničko. Všechno se jednou rozpadne, když už to nejde slepit.“

Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co jsem se zavřela ve svém pokoji. Vzpomínala jsem na všechny ty hádky posledních měsíců – tiché večeře, kdy jsme všichni předstírali, že je všechno v pořádku, i když bylo jasné, že není. Táta byl čím dál častěji pryč, máma byla unavená a podrážděná. Klárka se uzavřela do sebe a já… já jsem se snažila být neviditelná.

Tu noc jsem skoro nespala. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, co bude dál. Jak mám jít zítra do školy a tvářit se, že je všechno normální? Co řeknu Tereze, svojí nejlepší kamarádce? A co když se táta už nikdy nevrátí?

Ráno bylo všechno ještě horší. Máma mlčky připravovala snídani, Klárka seděla u stolu a zírala do misky s cereáliemi. Já jsem jen tiše sledovala hodiny a přemýšlela, jestli mám vůbec chuť jít mezi lidi.

Ve škole jsem byla duchem nepřítomná. Učitelka češtiny paní Novotná si mě po hodině zavolala stranou. „Aničko, jsi v pořádku? Poslední dobou jsi nějaká jiná.“

Chtěla jsem jí říct pravdu, ale místo toho jsem jen pokrčila rameny. „Jsem jen unavená.“

Odpoledne jsem šla domů pomalu. Nechtěla jsem zpátky do bytu, kde na mě čekala jen bolest a ticho. Zastavila jsem se v parku a sedla si na lavičku. Přemýšlela jsem o tom, jestli je tohle konec naší rodiny. Jestli už nikdy nebudeme spolu u stolu na Vánoce nebo na chalupě u babičky v Jizerských horách.

Když jsem přišla domů, máma telefonovala s babičkou. Slyšela jsem útržky rozhovoru: „Nevím, co mám dělat… holky to těžce nesou… ano, byl u ní…“ Ztuhla jsem. U ní? Komu tím myslela? Vždyť táta přece nikoho jiného neměl… nebo ano?

Večer jsme seděli s Klárkou v pokoji a ona najednou promluvila: „Myslíš, že už se nikdy nevrátí?“

Nevěděla jsem, co říct. „Nevím. Ale máme pořád sebe.“

Klárka mě objala a poprvé od té noci se rozplakala. Držela jsem ji a slíbila si, že ji ochráním před vším zlým – i když sama nevím jak.

Další dny byly jako zlý sen. Máma chodila do práce a domů se vracela pozdě večer. Byla vyčerpaná a často podrážděná. Jednou večer jsme se pohádaly kvůli hlouposti – rozbila jsem talíř a ona na mě začala křičet: „Proč musíš být pořád tak nešikovná? Vždyť už toho mám dost!“

Utekla jsem do pokoje a bouchla za sebou dveřmi. Cítila jsem vztek i smutek zároveň. Proč to všechno musíme snášet právě my? Proč si táta mohl jen tak odejít a nechat nás tu samotné?

Jednou odpoledne mi Tereza napsala zprávu: „Jsi v pohodě? Chceš si popovídat?“ Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem jí všechno řekla. Seděly jsme spolu na hřišti za školou a já jí vyprávěla o tom, jak moc mi táta chybí a jak mám pocit, že už nikdy nebude nic jako dřív.

„Moji rodiče se taky rozvedli,“ řekla tiše Tereza. „Bylo to hrozný… ale časem to přebolí.“

Nevěřila jsem jí tehdy ani slovo.

Jednoho dne přišel táta domů – jen na chvíli, aby si vzal další věci. Máma nebyla doma a Klárka byla u kamarádky. Stála jsem ve dveřích jeho bývalého pokoje a sledovala ho, jak si balí košile do tašky.

„Tati… proč jsi odešel?“ zeptala jsem se tiše.

Zastavil se a dlouho mlčel. Pak si sedl na postel a pokynul mi, abych si sedla vedle něj.

„Víš, Aničko… někdy dospělí dělají chyby. Někdy už prostě nemůžou být spolu. Ale to neznamená, že vás nemám rád.“

Chtěla jsem mu věřit, ale něco ve mně křičelo: Kdybys nás měl opravdu rád, neopustil bys nás!

Po jeho odchodu bylo doma ještě prázdněji než předtím. Máma začala chodit k psycholožce a nám s Klárkou nabídla totéž. Nejdřív jsem odmítala – připadalo mi to trapné – ale nakonec jsem šla.

Psycholožka paní Dvořáková byla milá a trpělivá. Pomohla mi pochopit, že za rozpad rodiny nemůžu já ani Klárka. Že máme právo být smutné i naštvané.

Pomalu jsme si s mámou i Klárkou začaly budovat nový životní rytmus – bez táty. Bylo to těžké a někdy jsme plakaly všechny tři najednou. Ale postupně jsme zjistily, že i když je naše rodina jiná než dřív, pořád jsme rodina.

Dnes už je to rok od té noci, kdy táta odešel. Pořád mě bolí vzpomínky na to, co bylo – ale už umím žít i s tím smutkem.

Někdy si říkám: Proč musíme přijít o něco důležitého, abychom zjistili, co opravdu znamená být spolu? Myslíte si, že čas opravdu zahojí všechny rány?