Když se svět rozpadne v padesáti pěti: Příběh zrady a odvahy

„Tohle ti dlužím říct do očí, Jitko.“

Stála přede mnou v naší kuchyni, kde ještě voněla káva a na stole ležely drobky od ranního rohlíku. Byla to Petra, Adamova kolegyně z práce. Nikdy jsem ji nebrala vážně – byla o deset let mladší, vždycky usměvavá, trochu hlučná, ale jinak mi připadala neškodná. Teď se mi ale třásly ruce a v hlavě mi hučelo. Adam nikde. Jen ona a já.

„Adam… my spolu něco máme. Už skoro rok,“ řekla tiše a dívala se mi do očí. Neuhýbala pohledem. Já jsem jen seděla, neschopná slova. V hlavě mi běžely obrazy: Adam, jak včera večer skládal prádlo, Adam, jak mi ráno podal hrnek s čajem, Adam, jak se smál na naši dceru Lucii při nedělním obědě.

„Proč mi to říkáš?“ vydechla jsem nakonec.

„Protože on nemá odvahu. A ty si zasloužíš pravdu.“

Zasloužím si pravdu? Po třiceti letech manželství? Po dvou dětech, hypotéce, společných dovolených v Krkonoších i hádkách o peníze? Vždyť jsme s Adamem plánovali, že až Lucie dostuduje a Tomáš se odstěhuje, začneme konečně žít pro sebe. Mluvili jsme o chalupě na Vysočině, o výletech do Itálie. A teď tu stojím v županu a cizí žena mi říká, že můj muž už rok žije dvojí život.

Petra odešla stejně tiše, jak přišla. Neplakala. Já ano. Seděla jsem na studené dlažbě a brečela jako malá holka. Vzpomněla jsem si na mámu, jak mi kdysi říkala: „Jitko, chlapi jsou slabí. Ale ty musíš být silná.“

Když se Adam večer vrátil domů, poznal to hned. „Co se stalo?“ zeptal se opatrně.

„Petra tu byla,“ řekla jsem a dívala se mu do očí. Poprvé po letech jsem v nich neviděla lásku ani únavu – jen strach.

Mlčel dlouho. Pak si sedl naproti mně a začal mluvit. O tom, jak se cítil sám, jak měl pocit, že už ho nevidím, že žijeme vedle sebe jako spolubydlící. O tom, jak ho Petra poslouchala a smála se jeho vtipům. O tom, jak mě pořád miluje, ale neví, co má dělat.

„A co mám dělat já?“ vybuchla jsem. „Mám ti odpustit? Mám tě vyhodit? Mám předstírat, že se nic nestalo?“

Adam mlčel. A já poprvé za dlouhou dobu pocítila vztek – ne na něj, ale na sebe. Jak jsem mohla být tak slepá? Jak jsem mohla nevidět, že se něco děje?

Dny plynuly v mlze. Lucie si všimla napětí hned: „Mami, co je s tátou?“ Tomáš volal z Brna a ptal se, proč nezvedám telefon. Nechtěla jsem jim lhát, ale nechtěla jsem je ani zatěžovat svým žalem.

Jednou večer jsem seděla na balkoně s vínem a volala své nejlepší kamarádce Daně.

„Jitko, nejsi první ani poslední,“ řekla mi Dana tvrdě. „Ale jsi silnější než si myslíš. Co chceš ty?“

Co chci já? Celý život jsem dělala to, co chtěli ostatní – děti, Adam, rodiče… Nikdy jsem se neptala sama sebe.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Stromovce. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, co mě bavilo před svatbou: malování, čtení detektivek, jízda na kole. Přihlásila jsem se do kurzu akvarelu v kulturním domě na Letné. Poprvé po letech jsem cítila radost z maličkostí – z barev na štětci, z ticha v ateliéru.

Adam se snažil napravit chyby – kupoval květiny, vařil večeře, navrhoval společné výlety. Ale já už nebyla ta stejná Jitka jako před rokem.

Jednoho dne přišel za mnou do kuchyně:

„Jitko… můžeme začít znovu?“

Podívala jsem se na něj dlouho. Viděla jsem v něm muže, kterého jsem kdysi milovala – i toho cizince, který mi lhal.

„Možná ano,“ řekla jsem tiše. „Ale musíš pochopit jednu věc: už nikdy nebudu ta stejná žena.“

Děti to vzaly těžce – Lucie plakala a vyčítala otci zradu; Tomáš byl spíš naštvaný na oba dva. Máma mi radila odpustit kvůli rodině; Dana naopak tvrdila: „Mysli na sebe!“

Byly týdny plné hádek i ticha. Někdy jsem měla chuť všechno vzdát a odejít – jindy jsem si říkala, že po třiceti letech stojí za to bojovat.

Jednoho rána jsem se probudila a uvědomila si: přežila jsem to. Nejsem zlomená – jen jiná. Silnější.

A tak teď sedím u okna s hrnkem kávy a dívám se na Prahu zalitou sluncem. Adam je v práci; děti mají svůj život. Já mám poprvé pocit, že žiju i pro sebe.

Možná nikdy nezapomenu – ale možná dokážu odpustit.

Říkám si: Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit po takové zradě? Nebo byste začali nový život úplně od začátku?