Když se rodina rozpadá kvůli jedné přítelkyni: Příběh o důvěře, závisti a odpuštění

„Tohle už dál nejde! Buď on, nebo já!“ křičela Lucie a zabouchla za sebou dveře ložnice. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Můj syn Petr, jeho žena Markéta a já jsme se na sebe jen bezradně podívali. Nikdy bych nevěřila, že jedna jediná nabídka pomoci může naši rodinu přivést na pokraj rozpadu.

Všechno začalo docela nevinně. Petr s Markétou bydleli s námi v našem starém bytě na Žižkově. Bylo to provizorium – čekali první dítě a peněz nebylo nazbyt. Markéta byla v osmém měsíci a já viděla, jak je pro ni těžké sdílet domácnost s tchyní. Chtěla jsem jim pomoct, ale možnosti byly omezené.

Moje dcera Lucie měla vlastní byt na Vinohradech. Pracovala jako grafička na volné noze, často byla pryč, a tak mě napadlo, že by Petr mohl na pár měsíců bydlet u ní. Lucie souhlasila bez váhání: „Jasně, mami, aspoň nebudu tak sama.“ Byla jsem na ni pyšná.

První týdny to vypadalo idylicky. Petr si našel brigádu poblíž, Lucie mu dokonce půjčila svůj starý notebook. Večer spolu vařili, smáli se a já měla radost, že se sourozenci po letech znovu sblížili. Jenže pak se do toho vložila Lucčina kamarádka Radka.

Radka byla vždycky trochu zvláštní – ráda radila druhým, i když o to nikdo nestál. Jednou večer přišla k Lucii na návštěvu právě ve chvíli, kdy Petr vařil večeři. Slyšela jsem je přes telefon, když mi Lucie volala: „Radka říká, že je divné, že tu Petr bydlí. Prý mě jen využívá a ty ho nadržuješ.“

Zamrazilo mě. Věděla jsem, že Radka nikdy neměla Petra ráda – kdysi jí odmítl pozvání na rande a ona mu to asi nikdy neodpustila. Ale že by kvůli tomu rozdmýchávala hádky mezi mými dětmi?

Od té chvíle se všechno změnilo. Lucie začala být podrážděná, hádala se s Petrem kvůli maličkostem: „Proč jsi zase nechal špinavé hrnky ve dřezu?“ „Můžeš si kupovat vlastní jídlo?“ Petr byl zmatený a uražený: „Vždyť jsem ti chtěl pomoct s nájmem! Proč jsi najednou taková?“

Jednoho večera jsem přijela za nimi s koláčem. Byt byl tichý, napjatý vzduch by se dal krájet. Lucie seděla u stolu, oči zarudlé od pláče. Petr mlčky balil věci do tašky.

„Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

Lucie vzlykla: „Radka má pravdu. Všichni mě jen využíváte. Nikdo se neptá, co chci já.“

Petr se otočil: „To není pravda! Nikdy bych ti neublížil.“

„Ale já už nemůžu,“ zašeptala Lucie.

Cítila jsem bezmoc a vztek zároveň. Jak může někdo zvenčí takhle rozbít naši rodinu? Snažila jsem se Lucii uklidnit: „Luci, vždyť jsme rodina. Petr tě má rád.“

„A co já? Kdo má rád mě?“ vykřikla.

Petr odešel ještě ten večer. Vrátil se k nám domů – Markéta byla ráda, ale já cítila jen smutek a vinu. Lucie se mi několik dní neozvala.

Začala jsem přemýšlet, kde jsme udělali chybu. Byla jsem příliš vděčná za Lucčinu pomoc? Měla jsem víc chránit její prostor? Nebo jsme měli Radku ignorovat?

Jednoho dne mi Lucie zavolala: „Mami, promiň… Já už nevím, co si mám myslet.“

Sešly jsme se v kavárně na náměstí Jiřího z Poděbrad. Lucie byla bledá a unavená.

„Radka mi pořád říká, že mám být tvrdší. Ale já nechci být sama…“

Chytila jsem ji za ruku: „Luci, někdy je těžké rozpoznat, kdo to s námi myslí dobře. Ale rodina by měla držet při sobě.“

Lucie mlčela dlouho. Pak řekla: „Já vím… Ale mám strach, že už to mezi mnou a Petrem nikdy nebude jako dřív.“

Doma jsme pak měli dlouhý rozhovor i s Petrem. Bylo to bolestivé – padlo hodně výčitek i slz. Ale nakonec jsme si všichni uvědomili jedno: cizí člověk by neměl mít moc rozdělit rodinu.

Dnes už je to pár měsíců. Markéta porodila krásnou holčičku Aničku a Lucie ji chodí pravidelně hlídat. S Petrem spolu zase mluví – opatrně, ale upřímně.

Občas si říkám: Jak snadno může jeden špatný vliv zvenčí rozbít to, co jsme budovali celý život? A kde je ta hranice mezi pomocí a tím, kdy už někoho zatěžujeme? Co byste udělali vy na mém místě?