Když Petr odešel: První nádech po třiatřiceti letech manželství

„Tak už to máš za sebou, Jano,“ řekl mi Petr, když si balil poslední tašku. Jeho hlas byl klidný, možná až příliš. Stála jsem u dveří našeho bytu v paneláku na Jižním Městě a dívala se, jak odchází muž, se kterým jsem strávila většinu svého života. Neplakala jsem. Jen jsem si sedla na pohovku, zavřela oči a poprvé po letech se zhluboka nadechla.

Bylo mi padesát pět a měla jsem pocit, že celý můj život se smrskl do jedné věty: „Petr odešel za mladší.“ Všichni to věděli dřív než já. Sousedi šeptali na chodbě, kolegyně v práci mě litovaly a naše děti – Tomáš a Klára – se mě snažily chránit před pravdou, kterou už dávno znaly. „Mami, táta je poslední dobou nějaký jiný,“ říkala Klára už před rokem. Já jsem to nechtěla slyšet. Vždyť jsme spolu byli třiatřicet let! Vzali jsme se mladí, já měla dvacet dva, on dvacet šest. Společně jsme zvládli hypotéku, dvě děti, nekonečné rekonstrukce bytu i noční směny v nemocnici, kde jsem pracovala jako zdravotní sestra.

Začátky byly krásné. Pamatuju si, jak jsme s Petrem seděli na balkoně v našem prvním bytě v Nuslích a plánovali, jak jednou budeme mít dům se zahradou. Nikdy jsme ho neměli. Místo toho přišly každodenní starosti: práce, děti, účty, hádky kvůli maličkostem. Petr byl vždycky tichý typ. Když měl problém, zavřel se do sebe nebo šel do hospody s kamarády. Já jsem všechno řešila – od rozbitých praček po domácí úkoly dětí.

Poslední roky jsme spolu spíš žili než žili spolu. Večeře v tichu, televize jako kulisa, každý ponořený do svého mobilu. Když Petr začal chodit domů později a později, říkal, že má hodně práce. Věřila jsem mu? Možná jsem jen nechtěla vidět pravdu. A pak přišla ta rána: „Jano, musíme si promluvit.“ Seděli jsme naproti sobě u kuchyňského stolu a on mi oznámil, že se zamiloval do Evy – kolegyně z práce. Je jí třicet pět a prý ho chápe.

Nezhroutila jsem se. Jen jsem cítila prázdno. Děti byly už dávno z domu. Tomáš žije v Brně, Klára má vlastní rodinu v Plzni. Najednou jsem byla sama v bytě plném vzpomínek – na dětské smíchy, hádky i usmíření. První noc bez Petra byla zvláštní. Ležela jsem v posteli a poslouchala ticho. Žádné chrápání, žádné šustění novin. Jen já a moje myšlenky.

Druhý den ráno jsem vstala dřív než obvykle. Udělala jsem si kávu a sedla si k oknu. Venku pršelo a já poprvé po letech nemusela nikomu vařit snídani ani prát košile. Zavolala mi Klára: „Mami, jak ti je?“ Chtěla jsem jí říct pravdu – že nevím. Ale místo toho jsem řekla: „Jsem v pohodě.“

První týdny byly těžké. V práci se na mě všichni dívali s lítostí. „To je ta, co ji manžel opustil,“ šeptaly si kolegyně na sesterně. Nejhorší bylo vracet se domů do prázdného bytu. Každý kout mi připomínal Petra – jeho oblíbený hrnek, staré pantofle pod postelí, fotky z dovolené v Krkonoších.

Jednou večer mi zavolal Tomáš: „Mami, nechceš přijet na víkend?“ Odmítla jsem. Nechtěla jsem být tou opuštěnou matkou, která je všem na obtíž. Místo toho jsem se rozhodla udělat něco pro sebe. Přihlásila jsem se do kurzu keramiky v místním kulturním domě. Poprvé po letech jsem měla čas jen pro sebe.

Na kurzu jsem potkala Hanu – rozvedenou učitelku češtiny, která mi řekla: „Víš, Jano, život po padesátce teprve začíná.“ Smála jsem se tomu tehdy hořce, ale její slova mi zůstala v hlavě.

Začala jsem chodit na procházky do Kunratického lesa, číst knihy, které jsem kdysi milovala, ale nikdy na ně neměla čas. Pomalu jsem si zvykala na samotu – a dokonce ji začala mít ráda.

Jednoho dne mi Petr zavolal: „Jano, můžu si přijít pro pár věcí?“ Souhlasila jsem. Když přišel, vypadal unaveněji než kdy dřív. „Jak se máš?“ zeptal se mě tiše.

„Líp než bych čekala,“ odpověděla jsem upřímně.

Chvíli mlčel a pak řekl: „Promiň.“

Nevím, jestli to myslel vážně nebo jen chtěl utišit vlastní svědomí. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem necítila vztek ani smutek – jen klid.

Dnes je to rok od chvíle, kdy Petr odešel. Naučila jsem se být sama sebou – bez role manželky nebo matky na plný úvazek. Občas je mi smutno, když vidím starší páry držící se za ruce v tramvaji nebo když přijde Vánoce a byt je tichý až příliš.

Ale zároveň cítím svobodu a úlevu, kterou bych nikdy nečekala.

Možná to tak mělo být.

Ptám se sama sebe: Kolik žen kolem mě žije ve vztazích jen ze zvyku? Kolik z nás by dokázalo začít znovu – i když to bolí? Co byste udělali vy na mém místě?