Katalyzátor rozvodu mých rodičů: Přiznání, které mě pronásleduje

„Už toho mám dost! Jestli se ještě jednou pohádáte, odcházím z domu!“ vykřikla jsem tehdy na své rodiče v kuchyni. Bylo mi devatenáct a cítila jsem se uvězněná mezi dvěma lidmi, kteří se kdysi milovali, ale teď se jejich láska změnila v každodenní boj. Táta stál u lednice, ruce zaťaté v pěst, mamka seděla u stolu a třásla se vzteky i zoufalstvím. V tu chvíli jsem měla pocit, že jedině já mohu něco změnit. Jenže jsem netušila, jak hlubokou ránu tím způsobím.

Všechno to začalo nenápadně. Po večerech jsem slýchala tlumené hlasy z ložnice, občasné výčitky kvůli penězům nebo domácím povinnostem. Ale postupně se hádky stávaly častějšími a hlasitějšími. Táta pracoval dlouho do noci jako řidič tramvaje v Praze, mamka byla učitelka na základce a domů nosila nejen úkoly dětí, ale i vlastní frustrace. Já a můj mladší bratr Honza jsme se snažili být neviditelní, ale napětí v bytě na sídlišti v Modřanech bylo skoro hmatatelné.

Jednoho večera, když jsem se vracela z brigády v kavárně, jsem našla Honzu sedět na schodech před domem. Měl slzy v očích. „Zase se hádají,“ zašeptal. V tu chvíli jsem pocítila vztek i bezmoc. Proč musíme my dva trpět kvůli jejich problémům? Proč si nedokážou promluvit jako dospělí? Ten večer jsem si řekla, že už to takhle dál nejde.

Další den ráno jsem při snídani vybuchla. „Jestli se nerozvedete, tak já odejdu! Už to nevydržím!“ Moje slova visela ve vzduchu jako hrozba. Mamka zbledla a táta jen mlčky odešel do práce. Celý den jsem měla sevřený žaludek. Večer přišla mamka do mého pokoje. „Myslíš to vážně?“ zeptala se tiše. „Ano,“ odpověděla jsem tvrdě, i když uvnitř mě všechno bolelo.

Následující týdny byly jako zlý sen. Rodiče spolu skoro nemluvili, jen si předávali vzkazy přes mě nebo Honzu. Táta spal na gauči v obýváku, mamka byla pořád v práci nebo zavřená v ložnici. Jednou večer jsem slyšela mamku plakat do polštáře. Chtěla jsem za ní jít, obejmout ji, ale nemohla jsem. Byla jsem přesvědčená, že dělám správnou věc – že když je donutím k rozvodu, všem se uleví.

Jednoho dne přišla domů s papíry od právníka. „Podepsali jsme žádost o rozvod,“ oznámila mi bez emocí. Honza začal brečet a já cítila, jak mi srdce puká. Táta si sbalil věci a odstěhoval se k babičce do Nuslí. Byt byl najednou tichý a prázdný.

První týdny po rozvodu byly zvláštní. Mamka byla uzavřená do sebe, Honza se začal zhoršovat ve škole a já měla pocit, že jsem všechno zničila. Kamarádky mi říkaly, že to nebyla moje vina – že rodiče by se stejně rozvedli. Ale já věděla své. Kdybych tehdy nevyhrožovala odchodem, možná by ještě bojovali. Možná by našli cestu zpátky k sobě.

Jednou večer jsem potkala tátu na tramvajové zastávce na Náměstí Bratří Synků. Stál tam v uniformě a vypadal unaveněji než kdy dřív. „Ahoj, tati,“ pozdravila jsem nesměle. „Ahoj, Kačko,“ usmál se smutně. Chvíli jsme mlčeli. Pak řekl: „Nebyla to tvoje chyba. My dva jsme to nezvládli už dávno.“ Ale já mu nevěřila.

Čas plynul a já šla studovat na pedagogickou fakultu UK. S mamkou jsme spolu bydlely dál, ale náš vztah byl chladnější než dřív. Honza začal chodit za tátou častěji než za námi domů. Každé Vánoce byly rozdělené – dopoledne u mamky, odpoledne u táty a babičky. Nikdy už to nebylo jako dřív.

Jednou jsem slyšela mamku telefonovat s kamarádkou: „Kdyby Kačka neřekla to, co řekla… možná bychom ještě byli spolu.“ Ta věta mě bodla do srdce jako nůž.

Dnes je mi dvaadvacet a stále mě pronásleduje pocit viny. Vím, že jsem byla mladá a zoufalá, ale někdy mám pocit, že jsem byla katalyzátorem jejich rozvodu – že kdybych mlčela nebo jednala jinak, mohli jsme být pořád rodina.

Možná bych měla odpustit sama sobě… Ale jak? Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že dítě může být opravdu příčinou rozvodu svých rodičů?