„Jsem ráda, že čekáš moje dítě, ale odcházím“ – Příběh jedné Češky mezi láskou a samotou

„Takže ty opravdu odcházíš?“ šeptla jsem, zatímco jsem se opírala o kuchyňskou linku a snažila se udržet slzy na uzdě. Petr stál naproti mně, ruce v kapsách, pohled upřený do podlahy. V bytě bylo ticho, které dusilo víc než jakýkoli křik. „Jitko, já… já tě mám rád. Ale miluju Janu. A ona čeká taky dítě. Nemůžu jinak.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Byla jsem v pátém měsíci těhotenství, břicho už bylo vidět a já si představovala, jak budeme s Petrem malovat dětský pokoj, jak mě bude držet za ruku u porodu. Místo toho jsem stála sama v kuchyni panelákového bytu na Jižním Městě a poslouchala, jak mi muž, kterého jsem milovala, říká, že odchází za jinou. „A co naše dítě?“ vydechla jsem. „Budu se starat, slibuju. Ale… už spolu nemůžeme být.“

Když za ním zaklaply dveře, zůstala jsem stát jako přimražená. V hlavě mi vířily myšlenky: Co řeknu rodičům? Co řeknou sousedé? Jak to zvládnu sama? Vždyť jsem nikdy nechtěla být svobodná matka. Vždycky jsem věřila na rodinu, na lásku, na to, že když dva čekají dítě, je to začátek něčeho krásného. Ne konce.

První týdny byly nejhorší. Máma mi volala každý den: „Jitko, přijď domů, postaráme se o tebe.“ Ale já nechtěla být ta, co se vrací domů s neúspěchem. Táta byl zklamaný a moc nemluvil. Když jsem mu to řekla, jen si povzdechl: „Tohle jsme ti říkali, že Petr není spolehlivý.“

V práci v knihovně jsem se snažila tvářit, že je všechno v pořádku. Kolegové se ptali na Petra a já odpovídala vyhýbavě. Jednou mě kolegyně Alena vzala stranou: „Jitko, jestli potřebuješ pomoc… nebo si jen popovídat…“ Jenže já se styděla. Styděla jsem se za to, že jsem zůstala sama. Že jsem nebyla dost dobrá.

Večer jsem sedávala v obýváku a hladila si břicho. „Neboj se,“ šeptala jsem miminku. „Zvládneme to spolu.“ Ale někdy mě přepadl strach tak silný, že jsem nemohla dýchat. Co když to nezvládnu? Co když budu špatná máma? Co když mě lidi odsoudí?

Jednou večer mi přišla zpráva od Petra: „Jak se máš? Potřebuješ něco?“ Chtěla jsem mu napsat, že potřebuju jeho. Ale místo toho jsem napsala: „Jsme v pořádku.“ A pak už neodpověděl.

Začaly chodit otázky od sousedek: „A kde máš tatínka?“ „To budeš sama?“ Jedna starší paní z vedlejšího bytu mi jednou řekla: „To je dneska samá svobodná matka… Za nás by tohle nebylo.“ Cítila jsem se jako vyvrhel. Jako někdo, kdo selhal.

Porod byl těžký. Byla jsem tam sama, jen s porodní asistentkou a cizími ženami na pokoji. Když mi položili malou Aničku do náruče, rozbrečela jsem se. Byla nádherná a já věděla, že pro ni udělám všechno na světě. Ale zároveň mě pálila prázdnota vedle na posteli.

Petr přišel až druhý den. Přinesl plyšového medvěda a kytici růží. „Je krásná,“ řekl tiše a pohladil Aničku po vláskách. „Děkuju ti.“

„Za co?“ zeptala jsem se ho hořce.

„Že jsi ji přivedla na svět.“

Chtěla jsem křičet, že to není fér. Že on má teď nový život s Janou a jejich dítětem a já tu zůstávám sama. Ale místo toho jsem jen přikývla.

Doma to bylo těžké. Noci bez spánku, pláč, únava. Máma mi pomáhala, ale často jsme se hádaly. „Musíš si najít pořádnou práci,“ říkala mi. „Nemůžeš být pořád jen v knihovně za pár korun.“ Táta se mnou skoro nemluvil.

Jednou večer jsem seděla u počítače a četla diskuse na internetu o svobodných matkách. Bylo tam tolik nenávisti, tolik odsuzování. „To jsou ty, co si neumí udržet chlapa,“ psali lidé. Zavřela jsem notebook a rozbrečela se.

Ale pak přišel zlom. Jednoho dne jsem šla s Aničkou do parku a potkala jsem tam Lucii, bývalou spolužačku ze střední. Měla taky malého syna a byla sama. Sedly jsme si na lavičku a povídaly si celé odpoledne. Poprvé jsem měla pocit, že mě někdo chápe.

Začaly jsme se vídat častěji. Dělaly jsme si navzájem společnost, hlídaly si děti, smály se i plakaly spolu. Díky Lucii jsem zjistila, že nejsem sama. Že i když mě láska zradila, můžu najít sílu v sobě i v přátelství.

Dnes je Aničce tři roky. Petr ji vídá jednou za měsíc, Jana ho prý taky opustila. Já pracuju pořád v knihovně a večer studuju dálkově sociální práci. Máma už tolik nekritizuje a táta si Aničku zamiloval.

Někdy večer, když Anička spí a já sedím u okna s hrnkem čaje v ruce, přemýšlím: Má cenu věřit v lásku, když tě nejvíc zradí? Nebo je lepší spoléhat jen sama na sebe? Co myslíte vy?