„Jestli neumíš udržet pořádek, bal se“ – příběh o tom, jak manželova posedlost zničila naši rodinu

„Jestli neumíš udržet pořádek, bal se!“ znělo mi v uších ještě dlouho poté, co Petr práskl dveřmi ložnice. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Na stole ležela hrníček s kávou, který jsem si dovolila neuklidit hned po vypití. Byla to jen drobnost, ale pro Petra to byl další důkaz mé neschopnosti.

„Proč to nemůžeš prostě udělat hned? Vždyť je to tak jednoduché! Chceš žít ve špíně?“ křičel na mě ještě před chvílí. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem měla náročný den v práci, že jsem potřebovala chvilku klidu, ale jeho oči byly tvrdé jako kámen.

Když jsme se před sedmi lety brali, byla jsem přesvědčená, že jsme si souzeni. Petr byl tehdy pozorný, galantní a měl smysl pro humor. Jenže už tehdy jsem si všímala jeho zvláštních rituálů – každý večer musel být byt dokonale uklizený, všechno mělo své přesné místo. Myslela jsem si, že je to jen zvyk z dětství, že časem poleví. Ale s každým dalším rokem jeho nároky rostly a já se cítila čím dál menší.

Začalo to nenápadně. „Prosím tě, můžeš po sobě utírat drobky?“ „Nechci, aby boty stály jinde než na rohožce.“ „Utři stůl pořádně, zůstaly tam šmouhy.“ Zpočátku jsem se snažila vyhovět. Chtěla jsem být dobrou manželkou. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc chyb nacházel. Každý den byl jako test, který jsem nikdy nemohla složit na jedničku.

Jednou večer jsme seděli u večeře a já se odvážila říct: „Petře, myslíš, že bys mohl trochu polevit? Někdy mám pocit, že mi nedáváš dýchat.“

Petr položil příbor a zadíval se na mě s výrazem naprostého nepochopení. „Já? Já se jen snažím, aby tady byl pořádek! To ty jsi ta, kdo to pořád kazí.“

V tu chvíli jsem pochopila, že pro něj je pořádek důležitější než moje pocity. Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem zvát kamarádky na návštěvu – bála jsem se, že někde něco upustí nebo rozlijí a Petr bude zuřit. Moje maminka mi jednou po telefonu řekla: „Lucko, ty už nejsi ta veselá holka, co jsi bývala.“ A měla pravdu.

Nejhorší byly víkendy. Zatímco ostatní rodiny chodily na výlety nebo si užívaly společné chvíle, my jsme uklízeli. Petr měl rozpis – v sobotu koupelna a kuchyně, v neděli okna a podlahy. Když jsem navrhla, že bychom mohli jet na Sázavu nebo do kina, jen mávl rukou: „A kdo to tady pak uklidí? Ty?“

Jednou přišel domů dřív z práce a našel mě s knížkou na gauči. Všude bylo uklizeno, ale on si všiml drobného fleku na ubrusu.

„To si děláš srandu? Ty tady ležíš a ani nejsi schopná utřít stůl?“ vybuchl.

V tu chvíli mi něco prasklo v hlavě. „Petře, já už takhle dál nemůžu! Nejsem tvoje služka!“ vykřikla jsem.

Následovala hádka, jakou jsme ještě nezažili. Padala slova jako lenost, neschopnost, dokonce i výčitky ohledně mé práce – prý kdybych byla pořádná i v práci jako doma, možná bych už dávno povýšila.

Začala jsem mít úzkosti. Každé ráno jsem vstávala s pocitem strachu – co zase udělám špatně? Přestala jsem spát. Kolegové v kanceláři si všimli, že jsem bledá a podrážděná. Jednou mi kolegyně Jana řekla: „Lucko, ty jsi úplně jiná. Děje se doma něco?“

Rozplakala jsem se jí na rameni a všechno jí řekla. Jana mě objala a řekla: „Tohle není normální. Musíš myslet i na sebe.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že mě někdo slyší a chápe. Psycholožka mi vysvětlila, že Petr má pravděpodobně obsedantně-kompulzivní poruchu a že jeho chování není moje vina.

Jednou večer jsem přišla domů a našla Petra, jak kontroluje skříň s ručníky.

„Tady je jeden ručník složený jinak! Jak to můžeš dopustit?“ rozčiloval se.

Podívala jsem se na něj a poprvé v životě necítila strach ani vinu. Jen smutek.

„Petře,“ řekla jsem tiše, „já už takhle dál nemůžu žít.“

Následovalo ticho. Pak Petr řekl: „Jestli neumíš udržet pořádek, bal se.“

A já to udělala.

Zabalila jsem si pár věcí a odešla k mamince do paneláku na Jižním Městě. První noc jsem skoro nespala – tolik myšlenek mi běželo hlavou. Ale ráno jsem poprvé po letech cítila úlevu.

Rozvod nebyl jednoduchý. Petr mi vyčítal všechno možné – od špatně složených ponožek až po to, že jsem ho opustila v nejtěžší chvíli. Ale já věděla, že už nikdy nechci žít ve strachu z drobků na stole.

Dnes žiju sama v malém bytě na Vinohradech. Není tu vždycky dokonale uklizeno – někdy nechám hrnek od čaje na stole nebo zapomenu zalít kytky. Ale cítím se svobodná.

Někdy přemýšlím: Kde je ta hranice mezi snahou o pořádek a posedlostí? Kolik toho jsme ochotni obětovat pro klid v rodině? A stojí vůbec za to žít podle cizích pravidel?