Host ve vlastním domě: Jak jsem bojovala o své místo v rodině manžela

„Proč jsi zase koupila jinou značku mléka? Vždyť víš, že tady pijeme jenom to od Madety!“ Tchyně stála v kuchyni s rukama v bok a dívala se na mě, jako bych právě rozbila rodinný porcelán. Byla jsem v domě jejího syna, svého manžela Petra, teprve třetí týden a už jsem měla pocit, že každý můj krok je špatně. Petr seděl v obýváku, slyšel náš rozhovor, ale ani se neotočil. Místo toho zesílil televizi, aby přehlušil napětí v kuchyni.

„Omlouvám se, příště koupím to správné,“ zamumlala jsem a cítila, jak se mi v očích hromadí slzy. Byla jsem zvyklá na jiný život – v našem malém bytě v Brně jsme si s Petrem žili po svém. Ale když přišla jeho výpověď z práce a já otěhotněla, rozhodli jsme se přestěhovat k jeho rodičům do menšího města na Vysočině. Mělo to být jen na pár měsíců, než si najdeme něco vlastního. Jenže už od prvního dne jsem věděla, že to nebude jednoduché.

Tchyně, paní Věra, byla žena, která měla ráda pořádek – nejen v domě, ale i v životech ostatních. Každé ráno kontrolovala, jestli jsem správně ustlala postel, jestli jsem dala prádlo do správného koše, jestli jsem vařila podle jejích receptů. Když jsem jednou udělala svíčkovou podle receptu mojí maminky, ochutnala ji a řekla: „No, tohle by můj muž nejedl.“

Petr byl mezi dvěma ohni. Když jsem mu večer v ložnici šeptala, že už to nevydržím, že se cítím jako host ve vlastním domě, jen mě pohladil po vlasech a řekl: „Vydrž to, prosím. Máma to myslí dobře. Až najdu práci, půjdeme pryč.“ Jenže týdny se měnily v měsíce a já začala ztrácet naději.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z kontroly u gynekologa. V kuchyni jsem zaslechla rozhovor mezi tchyní a Petrem. „Ta tvoje žena je líná. Celý den doma a ani neumí pořádně uklidit. Kdybys měl jinou, bylo by ti líp.“ Petr mlčel. Čekala jsem, že se mě zastane. Že řekne aspoň slovo. Ale on jen tiše řekl: „Mami, nech toho.“

V tu chvíli jsem se rozhodla, že už nebudu čekat na zázrak. Začala jsem hledat práci – i když jsem byla v šestém měsíci těhotenství. Našla jsem brigádu v místní knihovně. Každé ráno jsem odcházela z domu s hlavou vztyčenou, i když mi bylo špatně a nohy mě bolely. V knihovně jsem si našla nové kamarádky – paní Alenu a mladou Janu. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že někam patřím.

Jednou večer jsem přišla domů později. Věra mě čekala v kuchyni. „Kde jsi byla tak dlouho? Myslíš si, že tě tady budeme pořád živit?“ Zhluboka jsem se nadechla. „Pracuju. Chci přispět do domácnosti. Nechci být na obtíž.“

„To bys měla být doma a starat se o Petra. On je teď bez práce. Co když se mu něco stane?“

„Petr je dospělý. A já taky. Potřebuju mít svůj život.“

Poprvé jsem jí to řekla nahlas. Třásl se mi hlas, ale byla jsem rozhodnutá. Věra mě chvíli jen mlčky pozorovala. Pak odešla do obýváku a zabouchla za sebou dveře.

Ten večer jsem seděla na posteli a plakala. Petr přišel později. „Co se stalo?“ zeptal se. „Nic. Jen už nemůžu. Potřebuju svůj domov. Nechci být hostem ve vlastním životě.“

Petr mě objal, ale cítila jsem, že je mezi námi propast. On byl pořád synem své matky. Já byla jen jeho žena.

Když se narodila naše dcera Anička, doufala jsem, že se všechno změní. Ale místo toho se napětí ještě zvýšilo. Věra mi radila, jak mám kojit, jak mám přebalovat, jak mám Aničku oblékat. Každý můj krok byl pod drobnohledem. Jednou jsem Aničku nechala spát v kočárku na zahradě a Věra na mě křičela: „To jsi snad nikdy neslyšela o průvanu? Chceš ji zabít?“

Začala jsem být uzavřená do sebe. Přestala jsem mluvit s Petrem o svých pocitech. Každý den jsem si říkala, že to musím vydržet kvůli Aničce. Ale jednoho dne jsem už nemohla dál. Zbalila jsem pár věcí pro sebe a pro dceru a odešla jsem k mojí sestře do Jihlavy.

Petr mi volal a prosil mě, ať se vrátím. „Bez tebe to tady nemá smysl,“ říkal. „Ale já už nemůžu žít v domě, kde nejsem vítaná,“ odpověděla jsem.

Po týdnu přijel za mnou. „Najdu práci. Najdeme si byt. Prosím, vrať se.“

Dnes už bydlíme sami v malém bytě na okraji města. Není to jednoduché – peněz je málo, Petr pracuje na směny a já se starám o Aničku. Ale mám svůj klid. Mám svůj domov.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké najít respekt ve vlastní rodině? Proč musí ženy bojovat o své místo tam, kde by měly být přijímané s otevřenou náručí? Co byste udělali vy na mém místě?