Zklamaná: Darovaná půda a rodinné rozkoly

„To nemyslíš vážně, Jitko! Chceš mi říct, že jste tu půdu opravdu prodali?“ vyhrkla jsem, když jsem spatřila syna s jeho ženou stát ve dveřích mého bytu v paneláku na sídlišti v Plzni. V očích mě pálily slzy a ruce se mi třásly, jak jsem svírala hrnek s čajem.

Jitka se na mě ani nepodívala. „Mami, potřebovali jsme peníze. Hypotéka, školka pro malou, všechno je drahé. Ta půda pro nás neměla žádnou hodnotu…“

„Neměla hodnotu?“ zopakovala jsem po ní, jako bych slyšela cizí jazyk. „To byla půda po mém dědovi! Tam jsme s tátou sázeli jabloně, když byl ještě živý. Chtěla jsem, abyste tam jednou postavili dům, abyste měli místo, kam se vracet…“

Můj syn Petr se konečně ozval: „Mami, chápu, že je to pro tebe těžké. Ale my tam nikdy bydlet nechtěli. Je to daleko od města, dojíždění by bylo peklo. Potřebovali jsme řešení teď, ne za deset let.“

Zůstala jsem sedět v tichu a cítila, jak se mezi námi rozprostírá propast. V hlavě mi běžely vzpomínky – na dny strávené na zahradě v Dobřanech, na smích mého muže Karla, na to, jak jsme plánovali budoucnost pro naše děti. Po jeho smrti jsem se cítila ztracená a osamělá. Petr byl můj jediný syn a já doufala, že když jim daruji kus našeho rodinného dědictví, přiblíží nás to k sobě.

Ale místo toho jsem teď seděla naproti dvěma cizím lidem.

„Mami, nezlob se,“ řekla Jitka tiše. „Udělali jsme to pro naši rodinu.“

„A co já? Já už nejsem vaše rodina?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

Petr se zamračil. „To není fér. Vždyť víš, že tě máme rádi. Ale život je teď jiný než za vás. My potřebujeme jistotu.“

Zvedla jsem se od stolu a přešla k oknu. Venku pršelo a kapky stékaly po skle jako moje slzy po tváři. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem po smrti Karla seděla sama v kuchyni a přemýšlela, jestli jsem někde neudělala chybu. Snažila jsem se být silná kvůli Petrovi i malé Aničce. Chtěla jsem jim dát něco trvalého – něco, co přežije i mě.

Ale možná jsem byla jen staromódní.

Když odešli, byt byl najednou ještě prázdnější než obvykle. Sedla jsem si do křesla a dívala se na starou fotografii – já s Karlem na té samé půdě, kterou teď někdo cizí koupil kvůli penězům. V hlavě mi zněla slova mé matky: „Rodina je víc než majetek.“ Ale co když už dneska není?

Další dny jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Sousedka paní Novotná mě pozvala na kávu a já jí všechno vyprávěla. „To je dneska běžné,“ pokrčila rameny. „Moje dcera prodala chalupu po rodičích hned, jak ji dostala. Dneska mladí nechtějí starosti.“

Ale pro mě to nebyly jen starosti – byl to kus mého života.

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala vzpomínky na Karla, na naše sny o společném domově pro celou rodinu. Psala jsem o tom, jak moc mě bolí ztráta nejen muže, ale i jistoty, že naše rodinné kořeny budou pokračovat dál.

Jednoho dne mi Petr zavolal. „Mami, nechceš přijít na oběd? Anička by tě ráda viděla.“

Chtěla jsem říct ne – pořád jsem cítila hořkost a zklamání. Ale pak jsem si uvědomila, že jestli něco nechci ztratit úplně, je to právě moje vnučka.

Když jsem přišla k nim domů, Anička mi skočila kolem krku: „Babičko! Uděláš mi palačinky?“

V kuchyni jsme s Jitkou mlčely. Nakonec promluvila první: „Vím, že tě to mrzí. Ale my jsme opravdu neměli jinou možnost.“

Podívala jsem se na ni a poprvé viděla strach – strach z budoucnosti, z dluhů, z toho, že nebude moct dát své dceři to nejlepší.

Možná jsme opravdu každý z jiné doby.

Večer doma jsem si sedla ke svému deníku a napsala: „Možná je čas pustit minulost a přijmout novou realitu. Ale jak mám odpustit těm nejbližším, když mám pocit, že zradili všechno, co bylo pro naši rodinu důležité?“

Co byste udělali vy? Je rodina víc než majetek – nebo už dneska neznamená nic?