Z jednoho dne matkou šesti dětí – příběh, který mi převrátil život naruby
„Mami, proč u nás spí dneska i Tomáš s Aničkou?“ ptala se mě Klárka, když jsem jí večer hladila vlasy. Její hlas byl tichý, skoro jako by se bála odpovědi. Sama jsem ji vlastně pořádně neznala.
Bylo to ráno po té noci, kdy v domě naproti zhasla všechna světla a sanitka odvezla pana Karla. Všichni jsme věděli, že už se nevrátí. Jeho děti, Tomáš a Anička, seděly na schodech před domem a třásly se zimou i strachem. Nikdo z vesnice si je k sobě nevzal. Nikdo kromě mě.
Můj muž Petr na mě koukal, jako bych se zbláznila. „Jano, máme čtyři děti! Nemáme peníze ani místo. Co když to nezvládneme?“ šeptal mi v kuchyni, zatímco děti v obýváku tiše sledovaly pohádky. Věděla jsem, že má pravdu. Ale když jsem viděla Tomášovy oči – ty oči, které už nikdy neuvidí tátu – nemohla jsem jinak.
„Kdybychom to byli my? Kdyby naše děti zůstaly samy?“ odpověděla jsem mu se slzami v očích. Petr jen mlčel a pak mě objal. Věděla jsem, že je rozhodnuto.
Začalo to být těžké hned první den. Moje máma mi volala: „Jano, ty ses úplně zbláznila! Vždyť už teď sotva vycházíš s penězi. Co budeš dělat, až přijde zima? A co řekne sociálka?“
Nevěděla jsem. Jen jsem věděla, že nemůžu nechat dvě děti napospas osudu. První týdny byly jako zlý sen. Děti plakaly po nocích, hádaly se o hračky, Tomáš měl noční můry a Anička odmítala jíst. Moje vlastní děti žárlily – najednou musely sdílet pokoj, hračky i mě.
Jednou večer jsem slyšela za dveřmi šepot:
„Proč tu musí být? Už nemáme ani místo na lego.“
„Mamka říkala, že jim umřel táta.“
„Ale proč musí být u nás? Máme málo jídla.“
Zlomilo mi to srdce. Věděla jsem, že jim to nemůžu vyčítat – byly to jen děti. Ale jak jim vysvětlit, že někdy musíme udělat něco správného, i když je to těžké?
Začaly chodit návštěvy ze sociálky. Paní Novotná byla přísná a její pohled mě vždycky rozklepal.
„Paní Jano, víte, že to není jen tak? Musíte mít dostatečné zázemí. Děti potřebují stabilitu.“
„Já vím,“ odpovídala jsem pokaždé a doufala, že to nějak zvládnu.
Peníze začaly docházet rychleji než obvykle. Petr bral přesčasy v továrně a já začala péct koláče na prodej do místního obchodu. Každý den jsem počítala drobné a přemýšlela, co ještě můžu prodat nebo kde ušetřit.
Jednou večer přišla Klárka za mnou do kuchyně:
„Mami, proč jsi tak smutná?“
Objala jsem ji a poprvé se rozplakala před svými dětmi.
„Protože mám strach, že to nezvládnu,“ přiznala jsem tiše.
A pak přišel den, kdy Tomáš poprvé řekl: „Děkuju.“ Bylo to jen potichu, když jsem mu podávala snídani. Ale v tu chvíli jsem věděla, že všechno trápení má smysl.
Rodina se začala pomalu sehrávat. Děti si zvykly na nový režim – společné večeře, úkoly i hádky o koupelnu. Naučila jsem se dělit lásku na šest dílů a někdy i na sedm, když počítám Petra.
Ale ne všichni to chápali. Moje sestra mi jednou řekla:
„Jano, proč si to děláš? Vždyť by je někdo vzal do děcáku a ty bys měla klid.“
Jenže já věděla, že klid bych neměla nikdy. Každý večer jsem si představovala Tomáše a Aničku někde v cizím domově a věděla jsem, že bych si to nikdy neodpustila.
Jednou jsme šli všichni na pouť do vedlejší vesnice. Děti běhaly mezi stánky a smály se tak nahlas, že se za námi lidé otáčeli. V tu chvíli jsem cítila štěstí – opravdové štěstí, které přichází až po velké bolesti.
Ale pořád mám strach. Co když přijde další krize? Co když selžu? Co když jednou děti řeknou, že jsem jim vzala jejich domov?
Někdy večer sedím u okna a dívám se na prázdný dům naproti. Přemýšlím o tom, jak tenký je někdy rozdíl mezi naším životem a životem někoho jiného.
Udělala bych to znovu? Ano. Ale někdy si říkám: Je správné obětovat vlastní rodinu pro cizí děti? Nebo je rodina právě o tomhle?
Co byste udělali vy? Myslíte si, že jsem udělala správně?