Strýčku Karle, měl bys tu být pro svou neteř
„Strýčku Karle, prosím tě, otevři mi. Já už fakt nevím, co mám dělat…“ šeptala jsem do domovního zvonku, zatímco mi v ruce drkotaly klíče a v očích pálily slzy. Bylo půl deváté večer, ulice v Nuslích byla tichá a já stála před jeho činžákem s batohem na zádech, jako bych byla zase malá holka, co se bojí tmy.
Dveře se s cvaknutím otevřely a já slyšela jeho hlas: „Lucko? Co se děje? Pojď nahoru.“ Vystoupala jsem do třetího patra a v hlavě mi běželo všechno, co se stalo doma – máma zase křičela, táta mlčel a v televizi běžel nekonečný seriál, který nikdo neposlouchal. Doma už nebylo místo pro slova ani pro ticho.
Karel stál ve dveřích v teplácích a tričku s logem Slavie. „Tak pojď dál, holka. Chceš čaj nebo něco ostřejšího?“ pokusil se o úsměv, ale viděl, že tentokrát to nebude jen tak.
„Já… já už to doma nezvládám. Máma je pořád naštvaná, táta pořád někde pryč… A já mám pocit, že kdybych zítra zmizela, nikdo si toho ani nevšimne.“
Karel si sedl naproti mně ke kuchyňskému stolu. „Víš, Lucko, já nejsem zrovna expert na rodinný štěstí. Ale poslouchat umím.“
Chvíli bylo ticho. Pak jsem začala mluvit – o tom, jak máma pije víc než dřív, jak táta chodí domů pozdě a jak mě bolí, když slyším jejich hádky přes zeď. O tom, jak jsem se snažila být neviditelná, abych jim nepřidělávala starosti. O tom, jak jsem se bála říct si o pomoc.
Karel mě nechal mluvit. Jen občas přikývl nebo mi podal kapesník. „Víš,“ řekl pak tiše, „tvoje máma… ona to nemá lehký. Ale to tě neomlouvá za to, co ti dělá.“
„Já vím,“ vzlykla jsem. „Ale já už nevím, co mám dělat. Mám pocit, že se dusím.“
Karel vstal a postavil na čaj. „Víš co? Zůstaneš tu dneska přes noc. A zítra něco vymyslíme.“
Seděla jsem v jeho kuchyni a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila aspoň trochu bezpečí. Karel nebyl dokonalý – měl svoje chyby, občas pil víc než bylo zdrávo a s mojí mámou se roky nebavil. Ale teď tu byl pro mě.
Ráno jsme seděli u snídaně a Karel se mě zeptal: „Chceš o tom mluvit s někým dalším? S nějakým odborníkem?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nechci k žádnýmu psychologovi. Jenom potřebuju vědět, že mám kam jít.“
Karel přikývl. „Máš tu vždycky dveře otevřený. A jestli chceš, můžu si promluvit s tvojí mámou. Nebo s tátou.“
„To by asi moc nepomohlo,“ povzdechla jsem si. „Oni mají svoje problémy… Já jen nechci být doma sama.“
Ten den jsme šli spolu na procházku po Vyšehradě. Povídali jsme si o všem možném – o škole, o fotbale, o tom, jaké to bylo za jeho mládí. Poprvé za dlouhou dobu jsem se smála.
Ale večer přišla zpráva od mámy: „Kde jsi? Okamžitě se vrať domů!“ Srdce mi bušilo až v krku.
„Co budeš dělat?“ zeptal se Karel.
„Nevím,“ přiznala jsem. „Bojím se vrátit.“
Karel vzal telefon a zavolal mámě sám. Slyšela jsem jejich rozhovor – nejdřív křik, pak dlouhé ticho a nakonec jen: „Lucka tu dneska zůstane. Musíme si promluvit.“
Další dny byly těžké. Máma mi vyčítala, že ji opouštím, táta se tvářil provinile a Karel byl najednou prostředníkem mezi dvěma světy. Bylo to vyčerpávající – pro všechny.
Jednou večer jsme seděli s Karlem na balkoně a on řekl: „Víš, Lucko… já taky neměl lehký dětství. Tvůj děda pil a babička všechno snášela mlčky. Ale nikdy jsem neměl nikoho, komu bych to mohl říct. Ty máš mě.“
Poprvé jsem pochopila, že i dospělí jsou někdy ztracení.
Nakonec jsme s mámou začaly chodit na rodinnou terapii. Nebylo to snadné – někdy jsme mlčely celou hodinu, jindy jsme plakaly obě dvě. Ale aspoň jsme začaly mluvit.
Karel zůstal tím člověkem, ke kterému můžu kdykoliv přijít. Někdy stačí jen sedět u něj v kuchyni a pít čaj.
Dnes už vím, že rodina není samozřejmost – je to něco, o co musíme bojovat každý den.
A tak se ptám: Kolik dětí kolem nás čeká na to, až jim někdo otevře dveře? A kolik dospělých má odvahu být tím člověkem?