Stoletá babička na svatbě: Když rodina znamená všechno

„To nemyslíš vážně, mami! Chceš mi říct, že babička Marie bude stát vedle mě u oltáře?“ vyhrkla jsem, když jsem si v kuchyni četla její ručně psaný dopis. Ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily myšlenky. Právě jsem se vrátila z práce, unavená a nervózní z blížící se svatby. Všichni kolem mě měli tisíc rad a připomínek, ale tohle jsem opravdu nečekala.

Moje prababička Marie právě oslavila 102. narozeniny. Vždycky byla silná osobnost – tvrdohlavá, upřímná až na kost a srdce měla na správném místě. Když jsem jí před měsícem volala, abych jí oznámila, že se vdávám za Honzu, rozplakala se dojetím. Ale její další slova mě šokovala: „Káťo, můžu být tvoje družička? Je to možná poslední velká oslava v mém životě.“

Seděla jsem teď v kuchyni a přemýšlela, jak to říct Honzovi. On měl svou představu o svatbě – decentní obřad v kostele svatého Mikuláše v našem městě, jen nejbližší rodina a pár přátel. Jeho rodiče jsou konzervativní a už teď měli problém s tím, že chci mít družičky místo klasických svědků.

Večer jsme seděli s Honzou u stolu. „Honzo, musím ti něco říct. Prababička by chtěla být moje družička.“

Chvíli bylo ticho. „Káťo, je jí sto dva roky… Zvládne to vůbec? A co na to řeknou moji rodiče?“

„Já nevím, ale je to pro ni důležité. Celý život byla oporou celé rodině. Pamatuješ, jak nás zachránila před povodní v roce 2002? Jak nám všem vařila, když jsme byli malí?“

Honza si povzdechl. „Dobře. Ale musíš to vysvětlit mojí mámě.“

Druhý den jsem volala Honzově mamince, paní Novotné. „To snad nemyslíte vážně! Co tomu řeknou lidi? Bude tam stát stoletá paní v šatech mezi mladými holkami? Katko, to je přece trapné!“

Cítila jsem vztek i smutek zároveň. Proč je pro některé lidi důležitější, co si myslí ostatní, než vlastní rodina? Zavěsila jsem a rozbrečela se.

O pár dní později jsme jeli s mamkou za prababičkou do domova důchodců v Hradci Králové. Seděla u okna a pletla ponožky pro pravnoučata. Když mě viděla, rozzářily se jí oči.

„Tak co, Káťo? Budu ti dělat družičku?“ zeptala se s nadějí.

„Babičko… někteří lidé si myslí, že je to divné. Ale já chci, abys tam byla se mnou.“

Chytila mě za ruku a pevně stiskla. „Víš, co je nejdůležitější? Rodina. A odvaha stát si za svým.“

Přišel den svatby. Kostel byl vyzdobený bílými růžemi a lavice plné příbuzných i přátel. Prababička měla na sobě světle modré šaty a v ruce malou kytici konvalinek. Když jsme spolu kráčely uličkou, slyšela jsem šepot i smích – ale také dojetí.

U oltáře stála moje sestra Lucie a kamarádka Jana. Prababička se postavila vedle nich s hrdostí a úsměvem. V tu chvíli jsem cítila obrovskou vděčnost.

Po obřadu přišla za mnou Honzova maminka. „Katko… omlouvám se. Bylo to krásné. Vaše babička je úžasná žena.“

Večer na hostině prababička pronesla přípitek: „Když jsem byla mladá, nemohli jsme si dovolit ani pořádnou svatbu. Dneska tu stojím mezi vámi a cítím se jako nejšťastnější člověk na světě.“

Slzy mi tekly po tvářích a objala jsem ji. Všichni tleskali a smáli se.

Ale nebylo to jen o radosti. Během večera se strhla hádka mezi mojí tetou Alenou a strýcem Petrem kvůli dědictví po dědovi. Prababička je oba přerušila: „Přestaňte! Dneska je den lásky a rodiny. Nechci odejít z tohoto světa s pocitem, že jste rozhádaní kvůli penězům.“

Bylo ticho. Nakonec si oba podali ruce.

Když jsem večer seděla venku na lavičce s prababičkou, držela mě za ruku a šeptala: „Pamatuj si, Káťo – rodina je někdy těžká zkouška, ale stojí za to bojovat za lásku.“

Dnes už je prababička pryč. Ale ten den mi dal víc než jen krásnou vzpomínku na svatbu – naučil mě odvaze stát si za svým a vážit si těch nejbližších.

Někdy přemýšlím: Proč nám tolik záleží na tom, co si myslí ostatní? A kolik příležitostí ke štěstí promarníme jen proto, že se bojíme být jiní?