Sedmiletý Honzík a píseň, která změnila naši rodinu

„Mami, proč se na mě všichni tak dívají?“ zeptal jsem se tiše, když jsem seděl na nemocniční posteli v Motole a cítil, jak mi slzy stékají po tvářích. Maminka mě pohladila po hlavě, kde už skoro žádné vlasy nezbyly. „Protože jsi náš hrdina, Honzíku,“ zašeptala a snažila se usmát, ale v očích jí plavaly slzy. V tu chvíli jsem poprvé pochopil, že něco není v pořádku – že tohle není jen obyčejná chřipka.

Bylo mi sedm let a svět se mi obrátil vzhůru nohama. Ještě před pár týdny jsem běhal s kamarády po sídlišti v Plzni, hráli jsme fotbal mezi paneláky a smáli se, až nám tekly slzy. Teď jsem ležel v nemocnici, kolem mě pípaly přístroje a já měl v ruce hadičku s nějakou tekutinou, která mě měla uzdravit. Lékařka Novotná mi řekla: „Honzo, máš leukémii. Ale budeme bojovat.“ Nechápal jsem to slovo. Leukémie. Znělo to jako jméno nějaké příšery z pohádky.

Tatínek se mnou trávil každou volnou chvíli. Přinesl mi starou kytaru po dědovi a řekl: „Víš, Honzíku, když je ti smutno, můžeš si zahrát. Hudba pomáhá.“ Nejdřív jsem jen brnkal do strun a poslouchal ten zvláštní zvuk. Pak jsem začal zpívat písničky, které jsme zpívali na chalupě u babičky – „Holka modrooká“, „Skákal pes“ – a najednou jsem na chvíli zapomněl na bolest i strach.

Ale nebylo to vždycky tak jednoduché. Někdy jsem slyšel, jak se rodiče hádají za dveřmi nemocničního pokoje. „Musíme to zvládnout spolu!“ šeptala maminka. „Ale jak? V práci mi už dali výpověď, peníze docházejí…“ odpovídal táta zoufale. Slyšel jsem babičku Martu, jak se modlí v kuchyni: „Pane Bože, dej tomu klukovi sílu.“

Jednou večer přišla sestřička Eva a přinesla mi papír a pastelky. „Nakresli mi svůj sen,“ řekla s úsměvem. Nakreslil jsem velkou rodinu u stolu – všichni se smějí a zpívají. Nad stolem visí nápis: „Vítej doma, Honzíku!“ Když to maminka viděla, rozplakala se.

Po měsících chemoterapie jsem byl slabý jako moucha. Ale jednoho dne přišel pan doktor s úsměvem: „Honzo, výsledky jsou lepší! Možná tě brzy pustíme domů.“ V tu chvíli jsem věděl, co chci udělat – složit píseň pro naši rodinu.

Začal jsem psát slova do starého sešitu: „Když je tma a venku prší, vím, že doma někdo čeká…“ Každý den jsem přidával další verše. Maminka mi pomáhala s melodií, táta s akordy. Babička Marta mi upletla nový svetr na vystoupení.

Konečně přišel den velkého rodinného setkání u nás doma v Plzni na Doubravce. Celý byt voněl bábovkou a svíčkovou, děda Josef vyprávěl historky z vojny a teta Alena přinesla domácí koláče. Všichni byli nervózní – věděli, že mám něco připraveného.

Postavil jsem se doprostřed obýváku s kytarou v ruce. Ruce se mi třásly, ale když jsem zahlédl mamčin úsměv a tátovy slzy v očích, věděl jsem, že to zvládnu.

„Tahle píseň je pro vás všechny,“ řekl jsem tiše. „Protože bez vás bych to nikdy nezvládl.“

Začal jsem zpívat:

„Když je tma a venku prší,
vím, že doma někdo čeká.
I když někdy bolí duše,
srdce rodiny mě zahřeje…“

Nejdřív bylo ticho. Pak začala maminka tiše zpívat se mnou. Přidal se táta, babička i děda. Najednou zpíval celý obývák – sousedé z vedlejšího bytu klepali na topení do rytmu.

Po písničce mě všichni objali. Babička plakala štěstím: „Tohle nám tu chybělo, Honzíku.“ Táta mě zvedl do náruče: „Jsi náš malý velký hrdina.“

Od té doby se u nás doma zpívá každý večer. I když mám před sebou ještě dlouhou cestu léčby, vím, že nejsem sám.

Někdy si říkám: Proč to muselo potkat zrovna mě? Ale možná právě proto jsme teď jako rodina silnější než kdy dřív. Co myslíte – dokáže i bolest spojit lidi víc než radost?