Můj syn se vrátil domů po rozvodu a náš byt je vzhůru nohama: Doufám, že znovu najde lásku, je mu teprve třicet

„Ondřeji, už zase ty ponožky na zemi? Kolikrát ti to mám říkat?“ vyhrkla jsem, když jsem ráno zakopla o další hromádku jeho oblečení v předsíni. Bylo to už potřetí tento týden. Můj hlas se třásl, ale ne jen vztekem – spíš únavou a bezmocí. Když jsem se otočila, stál tam, opřený o futro, s kruhy pod očima a pohledem upřeným do prázdna.

„Promiň, mami. Zapomněl jsem,“ zamumlal Ondřej a rychle sebral ponožky. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc se změnil. Ještě před rokem byl sebevědomý, úspěšný – měl práci v bance, krásnou ženu Kláru a byt na Vinohradech. Teď byl zpátky v mém malém panelákovém bytě na Jižním Městě, kde jsme spolu žili od chvíle, kdy ho jeho otec opustil.

Nikdy jsem si nestěžovala. Když byl Ondra malý, sliboval mi, že až vyroste, postará se o mě. A opravdu – když začal vydělávat, občas mi tajně přidal k důchodu. Věděla jsem, že to Klára nesmí vědět. Byla pyšná a chtěla mít všechno pod kontrolou. Nikdy mě moc neměla ráda.

„Mami, myslíš, že jsem to všechno zkazil?“ zeptal se Ondřej tiše jednoho večera, když jsme seděli u stolu a jedli bramboračku. Jeho hlas byl zlomený.

„Ne, Ondro. Ty jsi bojoval. To ona tě podvedla, ne ty ji,“ odpověděla jsem a pohladila ho po ruce. Ale v duchu jsem si nebyla jistá – možná jsme oba něco přehlédli.

Byt se změnil v bitevní pole. Všude byly jeho věci – krabice s papíry z rozvodového řízení, tašky s oblečením, dokonce i jeho starý skateboard z gymplu. Já už neměla svůj klidný kout na čtení. Každý den jsem sbírala jeho špinavé hrnky a prázdné plechovky od piva.

Jednou večer jsem zaslechla jeho tichý pláč z pokoje. Seděla jsem na posteli a přemýšlela, jestli mám jít za ním. Nakonec jsem zaklepala.

„Ondro? Můžu dál?“

Mlčky kývl. Seděl shrbený na posteli s fotkou Kláry v ruce.

„Proč mě nechce zpátky? Vždyť jsme si slíbili, že spolu zestárneme…“

Nevěděla jsem, co říct. Sama jsem kdysi věřila ve věčnou lásku – dokud mě jeho otec nenechal samotnou s dítětem a dluhy.

„Některé sliby prostě nevydrží,“ řekla jsem nakonec tiše.

Ondřej začal chodit na dlouhé procházky po sídlišti. Někdy se vrátil až pozdě večer. Jednou přinesl domů kytici levandulí.

„To je pro tebe, mami,“ usmál se poprvé po dlouhé době.

Začala jsem doufat, že se z toho dostává. Ale pak přišla další rána – přišel o práci. Banka propouštěla a on byl mezi prvními.

„Jsem nula,“ řekl mi ten den večer.

„Nejsi! Jsi můj syn a já tě miluju,“ objala jsem ho pevně.

Ale napětí mezi námi rostlo. Já byla unavená z neustálého uklízení a on z pocitu selhání. Jednou jsme se pohádali tak hlasitě, že sousedka paní Novotná bouchala do topení.

„Už toho mám dost! Nejsem tvoje služka!“ křičela jsem.

„A já nejsem malej kluk! Jenže nemám kam jít!“ vrátil mi to Ondřej.

Nastalo ticho. Oba jsme plakali – každý ve svém pokoji.

Další den ráno mi Ondřej nechal na stole lístek: „Jdu hledat práci. Vrátím se večer.“

Celý den jsem byla nervózní. Když přišel domů, měl v očích jiskru naděje.

„Mami, možná budu dělat v knihkupectví u pana Dvořáka! Není to banka, ale aspoň něco.“

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsme se oba smáli.

Začal chodit do práce a domů nosil nové knížky. Jednu mi věnoval: „Ať máš co číst, když už ti zabírám obývák.“

Jednou večer přišel domů později než obvykle a tvářil se tajemně.

„Mami… dneska jsem potkal někoho zajímavého,“ začal nesměle.

„No povídej!“ vybídla jsem ho zvědavě.

„Jmenuje se Tereza. Pracuje tam taky. Smála se mým vtipům…“

Viděla jsem v jeho očích nový život. Možná je ještě šance na štěstí.

Teď sedím u okna s hrnkem čaje a dívám se na svého syna, jak si povídá s Terezou před domem. Srdce mi buší radostí i obavami.

Udělala jsem pro něj dost? Nebo bych měla udělat víc? Co byste dělali vy na mém místě?