Moje místo v rodině: Když se z babičky stane chůva na plný úvazek

„Mami, co kdybys k nám přišla bydlet? Máme teď větší byt, děti by tě měly blíž a nebyla bys už sama.“ Tohle mi řekla moje snacha Petra, když jsme seděly u kávy v jejich obýváku. Syn Tomáš seděl naproti a jen přikyvoval, jako by už bylo rozhodnuto. V tu chvíli jsem cítila zvláštní směs vděčnosti a nejistoty. Po smrti mého muže jsem zůstala v našem starém panelákovém bytě na Žižkově sama. Bylo tam ticho, které někdy tížilo, ale bylo to moje ticho. Měla jsem svůj rytmus, svoje kytky na balkoně, svoje ráno s rozhlasem a večery s knížkou.

Ale když mi Petra nabídla, abych se k nim přestěhovala, připadalo mi to jako šance na nový začátek. „Budeš mít svůj pokoj, babi,“ říkala vnučka Anička a objímala mě kolem pasu. „A já ti budu každý večer číst pohádky,“ smála se. Bylo to dojemné. A tak jsem řekla ano.

Stěhování proběhlo rychle. Tomáš mi pomohl s krabicemi, Petra zařídila nový nábytek. První dny byly plné smíchu, společných večeří a pocitu, že jsem konečně součástí rodiny. Jenže pak přišel první pracovní den. Petra ráno spěchala do práce, Tomáš už byl pryč a já zůstala v bytě s dvouletým Matýskem a šestiletou Aničkou. „Mami, dneska bys mohla vzít děti na hřiště? A pak jim dát oběd, Matýsek má rád těstoviny. Já přijdu až večer, Tomáš má poradu.“ Petra mi to řekla ve dveřích, aniž by čekala na odpověď.

A tak to začalo. Každý den jsem vstávala dřív než všichni ostatní, připravovala snídani, chystala svačiny, balila batůžky, oblékala děti, běhala po bytě, aby všechno klapalo. Matýsek byl neposedný, Anička měla své nálady. Někdy jsem měla pocit, že jsem zpátky v době, kdy byl Tomáš malý. Jenže tehdy jsem byla mladá, plná sil. Teď mě bolela záda, kolena, večer jsem padala únavou.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a slyšela, jak se Petra s Tomášem hádají v ložnici. „Myslíš, že je to fér? Máma je tu pořád, ale já mám pocit, že už nemáme žádné soukromí,“ říkala Petra podrážděně. „Ale vždyť jí to nevadí, aspoň není sama,“ odpověděl Tomáš. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem pro ně hlavně výhodná chůva. Nikdo se mě neptal, jestli chci každý den hlídat děti, jestli mám svoje plány, svoje potřeby.

Jednoho dne jsem se odvážila říct Petře, že bych ráda šla na procházku sama, že bych si chtěla zajít do knihovny nebo na kávu s kamarádkou. „Ale mami, kdo bude s dětmi? Já mám práci, Tomáš taky. Vždyť jsi tu hlavně kvůli nim,“ odpověděla mi bez mrknutí oka. V tu chvíli mě bodlo u srdce. Byla jsem tu opravdu jen kvůli dětem?

Začala jsem si všímat, že se mě nikdo neptá, jak se mám. Když jsem byla nemocná, Petra mi jen podala čaj a řekla: „Snad to nebude nic vážného, potřebujeme tě.“ Když jsem chtěla večer klid, Anička mě tahala za ruku: „Babi, pojď si hrát!“ A já neměla sílu říct ne.

Jednou večer, když děti usnuly, jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala správně, že jsem opustila svůj byt, svoje jistoty. Byla jsem tu opravdu šťastná? Nebo jsem jen zaplnila prázdné místo v jejich rozvrhu?

Začala jsem být podrážděná, hádala jsem se s Petrou kvůli maličkostem. „Mami, proč jsi tak protivná? Vždyť máš všechno, co potřebuješ!“ křičela na mě jednoho večera. „Mám všechno, kromě svého života,“ odpověděla jsem tiše.

Jednoho dne jsem sbalila pár věcí a šla na procházku do parku. Seděla jsem na lavičce a dívala se na děti, jak si hrají. Vedle mě seděla starší paní. „Taky hlídáte vnoučata?“ zeptala se mě. Přikývla jsem. „Ale někdy bych si přála být zase jen babička, ne chůva,“ řekla jsem upřímně. Paní se usmála: „To znám. Ale musíme si říct, co chceme. Jinak nás budou brát jako samozřejmost.“

Ten večer jsem si sedla s Petrou a Tomášem ke stolu. „Musíme si promluvit,“ začala jsem. „Mám vás ráda, ale nejsem tu jen proto, abych vám hlídala děti. Potřebuju taky svůj čas, svoje zájmy. Chci být babička, ne chůva na plný úvazek.“ Bylo ticho. Petra se rozplakala, Tomáš mě objal. „Promiň, mami, vůbec jsme si to neuvědomili.“

Od té doby se věci změnily. Mám víc volnosti, chodím na procházky, občas si zajdu do divadla. Děti mě mají rády, ale už vědí, že mám i svůj život.

Někdy si ale večer sednu na balkon a přemýšlím: Udělala jsem dobře, že jsem se přestěhovala? Nebo bych byla šťastnější sama ve svém bytě? Co byste udělali vy na mém místě?