Mezi dvěma rodinami: Když láska nestačí rozhodnout

„To snad nemyslíš vážně, Petře! Tvoje máma nám nabídla peníze na byt a ty je chceš dát svému otci?“ křičela jsem v kuchyni, zatímco malý Tomášek si v obýváku stavěl z lega. Petr stál u okna, ruce zaťaté v pěst. „Jana, on je nemocný. Má rakovinu. Potřebuje tu léčbu v Německu. Bez těch peněz to nezvládne.“

Srdce mi bušilo až v krku. Už týdny jsme se hádali o stejnou věc. Máma prodala svůj byt v Brně a nabídla nám půl milionu korun, abychom si konečně mohli dovolit vlastní malý byt na okraji Prahy. Po letech v pronájmu, kde nám každou chvíli hrozilo vystěhování, jsem poprvé cítila naději. Ale Petr… Petr měl jinou představu.

„A co my? Co Tomášek? Máme pořád žít v podnájmu? Co když nás zase vyhodí? Máme šanci začít nový život!“

Petr se otočil, oči zarudlé od nevyspání. „A co mám dělat? Nechat tátu umřít? On pro mě vždycky všechno obětoval. Teď je řada na mně.“

Mlčela jsem. Věděla jsem, že jeho otec byl vždycky ten tichý hrdina rodiny. Když Petr přišel o práci, jeho táta mu půjčil peníze na živnost. Když jsme se brali, pomáhal nám s rekonstrukcí bytu, který jsme nakonec museli opustit kvůli exekuci. Ale teď… teď už nemáme nic.

Večer jsem seděla u stolu s mámou. „Janičko, já chápu, že Petr má těžkou situaci. Ale ty musíš myslet i na sebe a Tomáška. Já už jsem stará, nepotřebuju tolik. Chci jen vidět, že jste v bezpečí.“

„Mami, já nevím… Kdybychom ty peníze dali Petrovi na tátu, co když to stejně nepomůže? A my zůstaneme zase na ulici…“

Máma mě pohladila po ruce. „Někdy musíš být sobecká. Jinak tě život semele.“

Ale já nikdy sobecká nebyla. Vždycky jsem se snažila držet rodinu pohromadě. Jenže teď jsem měla pocit, že se všechno rozpadá.

Další den přišel Petr domů pozdě. Byl u svého otce v nemocnici v Motole. „Táta se ptal na Tomáška,“ řekl tiše. „Chtěl by ho ještě vidět.“

Tomášek se rozběhl k němu a objal ho kolem pasu. „Tati, kdy už budeme mít svůj pokojíček?“

Petr se rozplakal. Poprvé za celou dobu.

Seděli jsme pak dlouho do noci a mlčeli. Nakonec jsem řekla: „Petře, co kdybychom se zeptali mámy, jestli by nám půjčila jen část? Zbytek bychom dali tvému tátovi.“

Petr zavrtěl hlavou. „To nestačí. Léčba stojí víc.“

„A co tvoje sestra Lenka? Nemůže taky něco dát?“

„Lenka má svoje děti a hypotéku…“

Bylo mi jasné, že jsme v pasti.

Začala jsem být protivná i na Tomáška. Jednou večer přišel s obrázkem domečku a řekl: „Mami, tady budeme bydlet všichni spolu.“ Rozbrečela jsem se před ním a on nechápal proč.

Jednoho dne mi máma zavolala: „Janičko, rozhodla jsem se. Ty peníze jsou tvoje. Udělej s nimi, co uznáš za vhodné.“

Seděla jsem s mobilem v ruce a cítila tíhu odpovědnosti jako nikdy předtím.

Petr přišel domů a já mu to řekla. Seděli jsme naproti sobě jako dva cizinci.

„Tak co uděláme?“ zeptal se tiše.

„Já nevím,“ šeptla jsem.

Následující dny byly jako zlý sen. Petr byl pořád pryč u otce, já doma s Tomáškem a mámou. Každý měl jiný názor – máma říkala: „Musíš myslet na budoucnost svého dítěte.“ Petr prosil: „Nenech mě v tom samotného.“

Jednou večer jsem šla za Petrem do nemocnice. Jeho otec spal, vypadal menší než kdy dřív.

Petr mě vzal za ruku: „Jani… já vím, že tě tím ničím. Ale já prostě nemůžu jinak.“

„A já nemůžu pořád žít ve strachu, že skončíme na ulici,“ odpověděla jsem.

Byli jsme každý na jiné straně propasti.

Nakonec jsme udělali kompromis – dali jsme Petrovu otci část peněz na léčbu a zbytek použili jako základ na hypotéku na malý byt v Hostivaři. Nebylo to ideální řešení – Petrovi zůstaly výčitky svědomí, mně pocit viny vůči mámě i Tomáškovi.

O pár měsíců později Petrovi otec zemřel. Petr se zhroutil a já měla pocit, že ho nikdy nedokážu utěšit.

Dnes sedím ve svém vlastním obýváku a dívám se na Tomáška, jak si hraje na koberci. Mám všechno, po čem jsem toužila – ale za jakou cenu?

Někdy si říkám: Je vůbec možné vybrat mezi rodinou a rodinou? A kdybych mohla rozhodnout znovu… udělala bych to stejně?