Léto, kdy se všechno změnilo: Tajemství naší rodiny u Máchova jezera

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ vyhrkla jsem, když jsme stáli na verandě naší chaty u Máchova jezera. Ve vzduchu visel pach borovic a grilovaného masa, ale mezi mnou a Petrem se rozprostřelo napětí, které by se dalo krájet. Děti byly uvnitř a hrály si s tabletem, zatímco my dva jsme stáli tváří v tvář, každý ponořený do vlastních myšlenek.

Petr se na mě ani nepodíval. „Nechtěl jsem ti kazit dovolenou,“ zamumlal a zadíval se na hladinu jezera, která se třpytila v odpoledním slunci. V tu chvíli jsem věděla, že tohle léto nebude jako žádné jiné.

Představovala jsem si, jak budeme s dětmi jezdit na šlapadlech, večer opékat buřty a smát se u ohně. Ale už první den jsem cítila, že něco není v pořádku. Petr byl zamlklý, pořád kontroloval mobil a vymlouval se na pracovní e-maily. Když jsem se ho ptala, co ho trápí, jen mávl rukou: „To nic není.“

Ale já jsem věděla své. Po patnácti letech manželství poznám, když mi lže.

Druhý večer jsme seděli s dětmi u stolu a hráli Člověče, nezlob se. Petr byl duchem nepřítomný. Když mu syn Matěj podal kostku, ani si nevšiml, že je na tahu. „Tati!“ okřikla ho dcera Anička. „Jsi na řadě!“

Petr sebou trhl a omluvně se usmál. „Promiň, zlatíčko.“ Ale jeho oči byly prázdné.

V noci jsem nemohla spát. Ležela jsem vedle něj a poslouchala jeho nepravidelný dech. Přemýšlela jsem, jestli má milenku. Nebo snad přišel o práci? V hlavě mi vířily desítky scénářů.

Třetí den ráno jsem našla jeho mobil na stole v kuchyni. Normálně bych se nikdy neodvážila ho prohledávat, ale tentokrát mě zvědavost přemohla. Odemkla jsem ho otiskem prstu – Petr nikdy nezměnil heslo – a začala procházet zprávy.

A tam to bylo. Zprávy od nějaké Lenky. „Chybíš mi,“ psala mu včera večer. „Kdy už jí to řekneš?“ Petr odpověděl: „Po dovolené. Nechci jí to zkazit.“ V tu chvíli mi srdce spadlo až do žaludku.

Zavřela jsem mobil a musela se opřít o linku, abych neupadla. Všechno dávalo smysl – jeho odtažitost, tajné telefonáty, výmluvy na práci.

Když Petr přišel do kuchyně, stála jsem tam jako socha. „S kým jsi psal?“ zeptala jsem se tiše.

Zbledl. „To není tak, jak si myslíš…“

„Tak jak to je?“ zvýšila jsem hlas. Děti byly ještě v posteli, ale bylo mi to jedno.

Petr si sedl ke stolu a složil hlavu do dlaní. „Já… já už to takhle dál nezvládám. S Lenkou jsme se poznali v práci. Neplánoval jsem to. Ale najednou mám pocit, že žiju jen napůl.“

V tu chvíli se mi rozpadl svět. Všechno, co jsme spolu budovali – dům v Říčanech, dvě děti, společné víkendy na chalupě – najednou ztratilo smysl.

„A co my? Co děti?“ ptala jsem se zoufale.

Petr mlčel. Jen seděl a díval se do stolu.

Ten den jsme s dětmi šli k vodě sami. Snažila jsem se tvářit normálně, ale uvnitř mě všechno bolelo. Matěj chtěl stavět hrad z písku a Anička sbírala mušle. Já seděla na dece a dívala se na ostatní rodiny – smáli se, házeli si míčem, objímali se. Připadala jsem si jako cizinec ve vlastním životě.

Večer přišla máma s tátou na návštěvu – měli chatu o pár kilometrů dál. Poznali na mně, že něco není v pořádku.

„Co se děje?“ zeptala se máma potichu, když jsme myly nádobí.

„Petr má někoho jiného,“ zašeptala jsem a slzy mi začaly téct po tváři.

Máma mě objala a já poprvé za dlouhou dobu cítila trochu úlevy.

Další dny byly jako zlý sen. Petr spal na gauči v obýváku a mezi námi viselo ticho husté jako mlha nad jezerem. Děti nic netušily – snažili jsme se před nimi hrát divadlo normální rodiny.

Jednou večer přišla Anička za mnou do ložnice: „Mami, proč je táta smutný?“

Nevěděla jsem, co říct. „Má teď těžké období v práci,“ zalhala jsem.

Ale děti nejsou hloupé. Matěj začal být vzteklý a uzavřený do sebe. Anička brečela kvůli maličkostem.

Jednoho dne jsem šla sama na procházku kolem jezera. Sedla jsem si na molo a dívala se na západ slunce. Přemýšlela jsem o tom, kdo vlastně jsem bez Petra. Celý život jsem byla jeho žena, matka našich dětí – ale co když teď budu jen sama sebou?

Po návratu domů jsme si s Petrem sedli venku na lavičku.

„Co teď bude?“ zeptala jsem se tiše.

Petr dlouho mlčel. „Nevím,“ přiznal nakonec. „Ale nechci ti dál ubližovat.“

V tu chvíli jsem pochopila, že některé věci už nejdou vrátit zpátky.

Když jsme poslední den balili věci do auta, děti plakaly, že nechtějí domů. Já měla pocit, že už nikdy nic nebude jako dřív.

Teď sedím doma v kuchyni a píšu tyhle řádky. Přemýšlím o tom létě u Máchova jezera – o všem, co jsme ztratili i co možná jednou najdu sama v sobě.

Možná někdy přijde den, kdy odpustím Petrovi i sobě za všechno to ticho a lži mezi námi. Ale dnes mám jedinou otázku: Jak poznáme, kdy je čas odejít – a kdy ještě bojovat? Co byste udělali vy na mém místě?