Když můj syn opustil rodinu – Zpověď jedné matky z Prahy

„Jak jsi to mohl udělat, Tomáši? Jak jsi mohl odejít od vlastní rodiny?“ křičela jsem na něj v kuchyni, zatímco on stál u dveří s batohem na zádech a pohledem upřeným do podlahy. Jeho žena Jana seděla v obýváku, oči zarudlé od pláče, a malý Matýsek se tiskl k jejímu boku, nechápavě se rozhlížel a snažil se pochopit, proč je doma tolik křiku.

Bylo to jako zlý sen. Ještě před týdnem jsme spolu všichni seděli u nedělního oběda, smáli se a plánovali společný výlet na chalupu. A teď? Teď tu stál můj jediný syn, rozhodnutý odejít. „Mami, já už to prostě nezvládám. Potřebuju být chvíli sám. Nechci se hádat, nechci nikomu ubližovat,“ řekl tiše. V tu chvíli jsem měla chuť ho obejmout a zároveň mu jednu vrazit. Můj vlastní syn, kterého jsem vychovala, kterého jsem vodila do školky, učila jezdit na kole, teď utíká od odpovědnosti.

Jana se rozplakala ještě víc. „Tomáši, prosím tě… Matýsek tě potřebuje! Já tě potřebuju! Copak tohle můžeš udělat?“ Její hlas byl zlomený, zoufalý. Tomáš jen zavrtěl hlavou a beze slova odešel. Dveře za ním tiše klaply a v bytě zůstalo ticho, které dusilo.

Seděla jsem na gauči vedle Jany a nevěděla, co říct. V hlavě mi běžely vzpomínky na Tomášovo dětství – jak byl vždycky citlivý, jak se bál tmy, jak mi jednou řekl, že nikdy nechce být sám. Kde se to pokazilo? Kde jsem udělala chybu? Měla jsem ho víc vést? Měla jsem být přísnější? Nebo naopak laskavější?

Dny plynuly a já jsem se snažila být Janě oporou. Chodila jsem k nim domů, vařila jim obědy, brala Matýska na hřiště. Jana byla zlomená, ale statečná – kvůli synovi se snažila držet pohromadě. Jednou večer jsme spolu seděly u čaje a ona najednou řekla: „Víte, paní Novotná, já si pořád říkám, jestli jsem něco neudělala špatně. Jestli jsem ho nějak neodradila…“

Chytila jsem ji za ruku. „Janičko, to není tvoje vina. Tomáš je dospělý chlap. Musí nést odpovědnost za svoje rozhodnutí.“ Ale v duchu jsem si nebyla jistá ani sama sebou.

Tomáš se ozval až po třech týdnech. Poslal mi zprávu: „Mami, potřebuju čas. Prosím tě, nehledej mě.“ Byla jsem vzteklá i zoufalá zároveň. Jak může být tak bezcitný? Jak může nechat svého syna bez otce? Ale pak jsem si vzpomněla na jeho pohled toho dne – byl v něm strach i bolest. Možná utíká i před sebou samým.

Jednoho dne přišel Matýsek ze školky s obrázkem – nakreslil rodinu: sebe, maminku a tatínka. Tatínek byl ale někde stranou, skoro mimo papír. „Proč je tatínek tak daleko?“ zeptala jsem se opatrně. Matýsek pokrčil rameny: „On je teď pryč. Ale maminka říká, že mě má pořád rád.“

Srdce mi pukalo bolestí. Chtěla jsem Tomášovi zavolat a donutit ho vrátit se domů. Ale věděla jsem, že to nejde. Musí přijít sám.

Začaly se šířit řeči mezi sousedy i v rodině. Moje sestra Alena mi vyčítala: „Vidíš? Moc jsi ho rozmazlovala! Kdybys byla přísnější, nikdy by tohle neudělal.“ Máma mi zase říkala: „To je dneska ta mladá generace… neumí vydržet nic těžkého.“ Každý měl svůj názor a já se cítila čím dál víc sama.

Jednou večer jsme s Janou seděly u televize a ona najednou řekla: „Nevím, co budu dělat dál. Nevím, jestli mu to někdy odpustím.“ Mlčela jsem dlouho. Pak jsem jen zašeptala: „Já taky ne.“

Začaly chodit dopisy od právníka – Tomáš chtěl rozvod. Jana byla zdrcená a já měla chuť mu napsat dlouhý dopis plný výčitek. Ale místo toho jsem mu napsala jen: „Matýsek tě potřebuje. Já taky.“

Jednoho dne přišel Tomáš domů na návštěvu. Byl hubenější, unavenější. Matýsek k němu běžel a objal ho kolem krku: „Tati! Kdy už budeš zase doma?“ Tomáš se rozplakal – poprvé v životě jsem viděla svého syna plakat jako malého kluka.

Seděli jsme spolu v kuchyni a on mi řekl: „Mami, já nevím, co mám dělat. Mám pocit, že všechno kazím…“ Chytila jsem ho za ruku stejně jako kdysi Janu: „Každý děláme chyby, Tomáši. Ale utíkat před nimi nic nevyřeší.“

Nevím, jak to všechno dopadne. Nevím, jestli se Tomáš vrátí domů nebo jestli Jana najde sílu začít znovu bez něj. Ale jedno vím jistě – rodina je někdy plná bolesti i zlomených srdcí, ale právě tehdy potřebujeme být spolu nejvíc.

Někdy si večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Kde jsme udělali chybu? A dá se vůbec něco takového někdy napravit?