Když máma odmítne hlídat: Příběh o přežití, rodině a nečekaných rozhodnutích
„Petro, já už na to nemám sílu. Nechci ti hlídat děti každý den. Už jsem si svoje odžila.“
Ta slova mi rezonují v hlavě pokaždé, když ráno zamykám dveře našeho bytu v paneláku na Jižním Městě a vím, že za mnou zůstávají tři páry dětských očí, které potřebují mámu. Ale já musím do práce. Musím. Jinak nezaplatíme elektřinu, školní obědy, ani tu pitomou tramvajenku.
Když mi před rokem tragicky zemřel manžel Honza – bouračka na D1, pořád tomu nemůžu uvěřit – byla jsem v šoku. Nejmladší Aničce bylo teprve šest měsíců, kluci, Tomáš a Matěj, chodili do první a třetí třídy. První týdny byly jako v mlze. Brácha Michal přijel hned, pomáhal s nákupy, vozil kluky do školy, dokonce i vařil. Ale máma… Máma přijela jednou. Přinesla koláč a řekla: „Musíš být silná, Petro.“
Silná? Jak? Když se mi svět rozpadl na kusy?
Zpočátku jsem žila z vdovského důchodu a přídavků. Ale to nestačilo ani na základní věci. Když mi přišel první účet za plyn po zimě, rozbrečela jsem se na chodbě před sousedkou. Věděla jsem, že musím do práce. Ale kdo mi pohlídá děti?
„Mami, prosím tě, aspoň Aničku na dopoledne…“
„Petro, já už mám svoje roky. Bolí mě záda. Chci si taky užít trochu klidu. Nechci být chůva.“
Ta slova mě bodla do srdce víc než cokoliv jiného. Vždyť je to její vnučka! Vždyť já bych pro ni udělala cokoliv…
Začala jsem hledat práci na poloviční úvazek. V Albertu na kase mě vzali hned – směny od šesti ráno do jedné odpoledne. Znamenalo to vstávat ve čtyři, připravit snídani, obléct děti, kluky poslat do družiny a Aničku…? Naštěstí se v domě našla paní Nováková z druhého patra. Důchodkyně, která si ráda přivydělá. Hlídat Aničku za stovku na hodinu.
Jenže stovka na hodinu je skoro polovina mé hodinové mzdy.
Každý den jsem počítala drobné v peněžence a modlila se, aby děti neonemocněly. Jednou Tomáš dostal horečku – musela jsem si vzít neplacené volno. Vedoucí v práci se na mě dívala skrz prsty.
„Petro, takhle to dál nepůjde. Potřebujeme spolehlivé lidi.“
V noci jsem brečela do polštáře. Máma mi nezvedala telefon. Brácha Michal mi poslal peníze na školní výlet pro Matěje, ale cítila jsem se jako žebrák.
Jednoho dne jsem se rozhodla mámu navštívit osobně. Přijela jsem s Aničkou v náručí a kluky za ruku.
„Mami, já už fakt nevím jak dál… Prosím tě…“
Seděla u stolu s kávou a křížovkami.
„Petro, já ti rozumím, ale já už prostě nemůžu. Já jsem ti svoje děti vychovala sama! Tvůj táta byl pořád v práci nebo v hospodě! Nikdo mi nepomáhal! A přežila jsem to!“
„Ale mami… Já nemám nikoho… Honza je mrtvý! Ty jsi moje máma!“
Mlčela dlouho. Pak řekla jen: „Musíš si najít jinou cestu.“
Odcházela jsem s pocitem naprosté prázdnoty. Doma jsem dětem uvařila polévku z pytlíku a seděla u okna dlouho do noci.
Začala jsem hledat další možnosti – večerní úklidy kanceláří, brigády o víkendech. Kluci byli často sami doma, Anička u paní Novákové. Byla jsem pořád unavená, podrážděná, někdy jsem na děti křičela kvůli maličkostem.
Jednou večer Tomáš přišel za mnou do kuchyně:
„Mami, proč už nejsi veselá?“
Zlomilo mě to.
Začala jsem chodit k psycholožce – zadarmo přes neziskovku pro samoživitelky. Tam jsem poprvé slyšela: „Máte právo být unavená a smutná. Ale nejste na to sama.“
Začala jsem se víc bavit s ostatními maminkami ve škole i v domě. Pomáhaly jsme si navzájem – někdo pohlídal děti, jiná přinesla polévku nebo půjčila knížky.
Máma mi pořád nevolala. Ale já už ji tolik nepotřebovala.
Dnes je to rok a půl od Honzovy smrti. Práce mám pořád dost, peněz málo, ale děti jsou zdravé a začínám zase trochu dýchat.
Někdy si říkám: Proč jsou některé mámy tak tvrdé? Je to strach? Nebo jen únava ze života? A co byste dělali vy na mém místě? Odpustili byste své mámě?