Jablka pro vnoučata, losos pro kočky: Když rodina ztrácí společnou řeč

„To snad nemyslíš vážně, mami! Vždyť děti už měsíc neviděly ani jablko a ty kupuješ těm svým kočkám lososa za dvě stovky!“ Jana stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné výčitek. Její hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. V tu chvíli jsem měla chuť se rozplakat, ale místo toho jsem jen sevřela hrnek s čajem a dívala se z okna na šedou zahradu.

„Jani, já…“ začala jsem tiše, ale ona mě nenechala domluvit.

„Neříkej mi, že na to nemáš! Vždyť důchod máš slušný a ještě si přivyděláváš doučováním. Ale na ovoce pro děti ti je líto dát dvě stovky měsíčně? To je fakt smutný.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně všechno bouří. Měla pravdu? Opravdu jsem špatná babička? Vždyť já ty kočky mám už deset let. Jsou to moje společnice, když je dům prázdný a ticho tíživé. Když mi umřel manžel, byly to právě ony, kdo mi pomáhal přežít ty nejhorší dny. Ale vnoučata… vždyť je miluju! Jenže poslední dobou mám pocit, že ke mně chodí jen proto, že musí.

„Janičko, já vím, že to není jednoduché. Ale ty přece víš, jak moc pro mě ty kočky znamenají. A taky víš, že když přijedete, vždycky něco upeču nebo uvařím…“

„Jo, bábovku. Ale ovoce? To je pro nás luxus. A přitom v Lidlu mají jablka za dvacku kilo! Víš vůbec, jak je těžké vysvětlit dětem, proč mají ke svačině zase jen suchý rohlík?“

Zavládlo ticho. Slyšela jsem jen tiché mňoukání z obýváku. Moje kočka Micka se přišla podívat, co se děje. Jana protočila oči.

„Podívej se na ni! Ta má lepší život než moje děti.“

V tu chvíli jsem nevěděla, co říct. Cítila jsem se provinile a zároveň naštvaně. Proč je všechno najednou tak složité? Kdy jsme si přestaly rozumět?

Když Jana odešla s dětmi domů, sedla jsem si do křesla a hladila Micku po hlavě. „Co myslíš, holka? Jsem fakt tak špatná?“ Micka spokojeně přadla a já měla slzy na krajíčku.

Druhý den jsem šla do obchodu. Koupila jsem dvě kila jablek, hrušky a banány. Přibalila jsem i pár mandarinek – vím, že malý Tomášek je má rád. Zastavila jsem se u regálu s krmivem pro kočky a chvíli váhala. Nakonec jsem vzala levnější značku. Srdce mi bušilo až v krku.

Když jsem přijela k Janě domů a podala jí tašku s ovocem, jen se na mě podívala a řekla: „Děkuju.“ Ale v jejích očích byla únava a něco jako smutek.

Večer mi volal syn Petr. „Mami, co se děje? Jana byla dneska nějaká rozhozená.“

„Péťo, já nevím… Asi jsme si s Janou nerozuměly. Vyčetla mi, že kupuju drahé žrádlo pro kočky a dětem ovoce nedávám.“

Chvíli bylo ticho.

„Víš, mami… Ona má teď fakt těžký období. Já mám v práci přesčasy, peněz moc není… A ona má pocit, že jí nikdo nepomáhá.“

„Ale vždyť já pomáhám! Hlídám děti, když potřebujete…“

„Já vím. Ale někdy stačí málo – třeba ta taška ovoce.“

Zavěsila jsem s pocitem prázdnoty. Celou noc jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, jak se všechno změnilo. Dřív jsme byli rodina – společné večeře, výlety na chatu, smích u stolu. Teď mám pocit, že jsme každý na jiné planetě.

Další týden jsem pozvala vnoučata na návštěvu. Připravila jsem ovocný salát a domácí lívance s jablky. Tomášek i Anička byli nadšení – smáli se a vyprávěli mi o škole. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem cítila opravdovou radost.

Ale když přišla Jana pro děti, jen krátce kývla hlavou a rychle odešla. Vzduch mezi námi byl hustý jako mlha nad Vltavou.

Začala jsem si psát deník – potřebovala jsem někde ventilovat své pocity. Psala jsem o samotě po smrti manžela, o tom, jak moc mi chybí blízkost rodiny. O tom, jak mě bolí výčitky od Jany i vlastní nejistota.

Jednoho dne jsem našla v poště dopis od Jany. Psal se v něm: „Marie, omlouvám se za ten výbuch. Byla jsem unavená a zoufalá. Vím, že to s kočkami myslíš dobře – jsou tvoje rodina stejně jako my. Jen mě někdy mrzí, že neumíme spolu mluvit otevřeněji.“

Slzy mi tekly po tváři. Zavolala jsem Janě a domluvily jsme si schůzku v kavárně na náměstí.

Seděly jsme naproti sobě s hrníčky kávy v rukou.

„Jani,“ začala jsem opatrně, „já tě mám ráda jako vlastní dceru. Jen někdy nevím, jak ti pomoct.“

Jana se usmála: „Já vím… A promiň za ty řeči o kočkách. Prostě mě to někdy přeroste přes hlavu.“

Objaly jsme se a já cítila úlevu.

Od té doby nosím vnoučatům ovoce pravidelně – někdy i zeleninu z vlastní zahrádky. Kočkám kupuju střídavě lepší i levnější krmivo. A hlavně – snažím se víc naslouchat a méně soudit.

Někdy si ale večer sednu do křesla a přemýšlím: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi tím, co potřebujeme my sami a co od nás čekají druzí? Je možné být dobrou babičkou i milující „kočičí mámou“ zároveň? Co byste udělali vy na mém místě?