Cizí dítě v mém náručí: Záměna v porodnici a rozbitý svět

„To není možné! To prostě není možné!“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi v ruce drkotal hrnek s čajem. Po druhé straně linky se ozýval klidný, ale neosobní hlas paní doktorky z porodnice v Motole: „Paní Novotná, musíme s vámi mluvit osobně. Je to velmi citlivá záležitost.“ V tu chvíli se mi rozklepala kolena a svět kolem mě se rozpadl na tisíc střípků. Malý Matýsek, kterého jsem před třemi týdny přinesla domů, měl být moje všechno. Moje první dítě, moje naděje, moje budoucnost. A teď mi někdo říká, že není můj?

Petr, můj muž, seděl naproti mně u stolu a jeho tvář byla bílá jako stěna. „Co se děje, Lucko?“ zeptal se tiše, když viděl, jak se mi třesou ruce. Nedokázala jsem mu odpovědět. Jen jsem mu podala telefon, aby slyšel tu strašnou zprávu sám. Když zavěsil, dlouho jsme seděli v tichu. Matýsek spal v kočárku vedle nás a jeho klidný dech mi připadal jako výsměch. Jak může být cizí? Jak může být někdo jiný jeho matkou?

Druhý den jsme jeli do nemocnice. Cestou jsem se dívala z okna na šedé paneláky, které jsme míjeli, a v hlavě mi běžely myšlenky jako splašené koně. Co když je to jen omyl? Co když se spletli? Ale v hloubi duše jsem věděla, že to není omyl. V porodnici nás čekala primářka a psycholožka. „Paní Novotná, pane Novotný, musíme vám sdělit, že došlo k záměně novorozenců. Váš biologický syn byl omylem předán jiné rodině. Matýsek, kterého máte doma, není váš biologický syn.“

Petr sevřel mou ruku tak silně, až mi zbělely klouby. „A co teď?“ zeptal se ochraptěle. „Co máme dělat?“

Psycholožka nám vysvětlila, že máme dvě možnosti: buď si děti vyměníme zpět, nebo si je necháme tak, jak jsou. Prý už se to v Česku stalo několikrát, ale nikdy to nebylo jednoduché. „Víme, že je to pro vás šok. Máte právo na čas, abyste se rozhodli,“ řekla tiše. Ale jak se má člověk rozhodnout, když jde o vlastní dítě?

Doma jsme seděli v obýváku a dívali se na Matýska, jak spí. „Je to naše dítě, i když není naše krev,“ šeptal Petr. „Ale někde tam venku je náš syn. Někdo jiný ho drží v náručí.“

Následující dny byly jako zlý sen. Volali nám z druhé rodiny, Novákových z Kladna. Jejich dcera, Anička, byla naše biologická dcera. Oni měli stejný šok jako my. Dohodli jsme se na setkání v kavárně u Anděla. Když jsem poprvé uviděla Aničku, poznala jsem v jejích očích sama sebe. Byla to moje dcera. Ale když jsem se podívala na Matýska, srdce mi pukalo. Jak mám opustit dítě, které jsem kojila, které jsem v noci utěšovala, které mi vonělo do vlasů?

Setkání bylo rozpačité. Paní Nováková plakala, její muž byl zticha. „Nevím, jak to zvládneme,“ řekla mi. „Ani já ne,“ odpověděla jsem. „Ale musíme to udělat správně. Pro děti.“

Začali jsme se navštěvovat. Nejdřív jednou týdně, pak častěji. Děti byly malé, nic netušily. Ale my jsme se trápili. Každý večer jsem brečela do polštáře. Petr mě objímal, ale i on byl zlomený. „Co když si Matýsek na nás zvykne a pak ho ztratíme?“ ptal se. „A co když Anička nikdy nebude cítit, že jsem její matka?“

Jednou v noci jsem se probudila a slyšela Matýska plakat. Vzala jsem ho do náručí a zpívala mu ukolébavku. Najednou jsem si uvědomila, že ho miluju, i když není moje krev. Ale zároveň jsem cítila, že někde tam venku je moje dcera, která mě potřebuje.

Po třech měsících jsme se rozhodli. S Novákovými jsme se domluvili, že si děti vyměníme. Bylo to nejhorší rozhodnutí mého života. Den, kdy jsme si předali děti, byl jako pohřeb. Objímala jsem Matýska naposledy, líbala jeho vlásky a šeptala mu, že ho nikdy nepřestanu milovat. Anička se na mě dívala velkýma očima a já jsem věděla, že teď začíná nový život. Ale srdce mi krvácelo.

První týdny s Aničkou byly těžké. Plakala, nechtěla jíst, bála se mě. Já jsem plakala s ní. Petr se snažil být silný, ale i on měl slzy v očích. „Musíme to zvládnout. Kvůli ní,“ říkal mi. Ale já jsem měla pocit, že jsem přišla o všechno. O dítě, o jistotu, o víru v život.

Časem se to začalo lepšit. Anička si na mě zvykla, začala se smát, objímala mě. Ale jizva v srdci zůstala. S Novákovými jsme zůstali v kontaktu. Občas jsme se navštěvovali, děti si hrály spolu. Bylo to zvláštní – dvě rodiny, které spojila chyba v porodnici. Nikdy jsem nepřestala myslet na Matýska. Každý jeho úsměv, každé jeho slovo, které jsem slyšela při návštěvě, mi připomínalo, co jsem ztratila.

Jednou jsem seděla s Aničkou na klíně a ona se mě zeptala: „Maminko, proč má Matýsek jinou maminku?“ Podívala jsem se jí do očí a řekla pravdu: „Protože někdy se v životě stane chyba, kterou nemůžeš vrátit zpátky. Ale láska zůstává.“

Někdy v noci přemýšlím, jestli jsme se rozhodli správně. Jestli bych byla šťastnější, kdybych si Matýska nechala. Jestli Anička bude někdy cítit, že jsem její opravdová máma. Ale vím jedno – že láska není jen o krvi. Je o tom, koho držíš v náručí, když je mu nejhůř. A že někdy musíš ztratit všechno, abys našla sílu jít dál.

A tak se ptám: Co byste udělali vy? Dokázali byste vyměnit dítě, které jste milovali, za to, které je vaše krev? Nebo je mateřství víc než jen genetika?