Za zavřenými dveřmi: Když ti vlastní matka vezme dědictví

„To není možné, mami! Jak jsi to mohla udělat?“ křičel jsem v kuchyni, zatímco se mi ruce třásly a v očích pálily slzy. Maminka stála u dřezu, zády ke mně, a mlčky drhla hrnek, jako by se nic nestalo. Vzduch byl těžký, napjatý, a já měl pocit, že se dusím.

Všechno to začalo před půl rokem, když táta – Petr Novák – náhle zemřel na infarkt. Bylo mi třicet dva, žil jsem v Praze a pracoval jako grafik. Táta byl celý život elektrikář v ČEZu, obyčejný chlap, který nikdy moc nemluvil o citech, ale vždycky mě podržel. Po jeho pohřbu jsem se vrátil do rodného domu v Kolíně, abych pomohl mámě s vyřizováním pozůstalosti.

První týdny jsme spolu seděli u stolu, pili kafe a vzpomínali na tátu. Máma – Jana Nováková – byla tichá, unavená, ale působila klidně. Věřil jsem jí. Vždyť je to moje máma! Jenže pak začaly chodit dopisy od notáře a já zjistil, že po tátovi zůstala chalupa na Šumavě a nějaké úspory. Táta mi kdysi říkal: „Dario, až tu nebudu, chalupa je tvoje. Je to jediné, co ti můžu dát.“

Když jsem se ptal mámy na dědické řízení, vždycky uhýbala pohledem. „To jsou jen papíry, Dario. Všechno zařídím,“ odpovídala vyhýbavě. Ale pak jsem náhodou našel dopis od notáře v jejím šuplíku – bylo tam jasně napsáno, že chalupa i peníze byly převedeny na ni ještě před tátovou smrtí. Bez mého vědomí.

Srdce mi bušilo jako o závod. „Mami, proč jsi mi to neřekla? Táta chtěl, abych tu chalupu měl já!“ vyhrkl jsem na ni jednou večer. Ona jen pokrčila rameny: „Potřebovala jsem jistotu. Ty máš svůj život v Praze. Já bych tam chtěla jezdit s kamarádkama.“

Byl to jako ledová sprcha. Vždycky jsem si myslel, že rodina drží při sobě. Ale najednou jsem stál proti vlastní matce jako cizinec. Začal jsem pátrat – volal jsem notáři, pročítal staré smlouvy a zjistil jsem, že máma přesvědčila tátu krátce před smrtí, aby vše přepsal na ni. Prý „pro jednoduchost“. Jenže já věděl, že táta by mě nikdy nevyšachoval.

Začaly hádky. „Dario, nech toho! Jsi nevděčný! Vždyť jsem tě vychovala sama, když byl táta pořád v práci!“ křičela na mě máma jednou v noci tak hlasitě, že sousedka paní Křížová bouchala do zdi. Já jí odpověděl: „Nejde o peníze! Jde o princip! O tátu!“

Přestali jsme spolu mluvit. Každý den jsem chodil kolem jejího bytu a měl chuť zazvonit a všechno jí odpustit – ale pak jsem si vzpomněl na její chladný pohled a zase jsem šel dál. Kamarádi mi říkali: „Dario, nech to být. Nestojí ti to za to.“ Ale já nemohl.

Začal jsem řešit právní kroky. Najal jsem advokáta – pana Hrdličku z Kolína – a podal žalobu na neplatnost převodu majetku kvůli nátlaku a zneužití důvěry. Máma mi poslala SMS: „Jestli mě budeš tahat po soudech, už nejsi můj syn.“

Bylo to peklo. V práci jsem byl duchem nepřítomný, přátelé se mi začali vyhýbat – nikdo nechce být svědkem rodinných hádek kvůli penězům. Nejhorší bylo setkání s tetou Lídou na pohřbu strýce: „Dario, tvoje máma je zoufalá. Proč jí to děláš?“ Já jen mlčel.

Soudní jednání byla nekonečná. Máma tvrdila, že táta byl při smyslech a vše udělal dobrovolně. Já předložil svědectví souseda pana Doležala, který slyšel jejich hádku týden před smrtí: „Petr říkal Janě, že nechce Daria o nic připravit.“ Soudkyně byla neúprosná: „Rodinné vztahy jsou složité. Ale zákon je zákon.“

Nakonec soud rozhodl ve prospěch mámy – převod byl platný. Odešel jsem ze soudní síně zlomený. Máma mě míjela na chodbě bez jediného pohledu.

Dnes sedím ve svém malém bytě v Praze a dívám se z okna na šedé paneláky. Chalupa na Šumavě je pro mě navždy ztracená – stejně jako vztah s mámou. Přemýšlím: Stojí pravda za tohle všechno? Nebo je lepší někdy mlčet a nechat minulost spát?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit taková zrada?