Táta našel štěstí jinde, zatímco máma bojuje s temnotou: Je opravdu vina jen na jeho straně?

„Proč jsi to udělal? Proč jsi nás opustil?“ křičel jsem na tátu, když jsem ho poprvé po třech týdnech viděl stát ve dveřích našeho bytu v paneláku na Jižním Městě. Máma ležela v ložnici, zavřená za dveřmi, které už několik dní neotevřela. V bytě byl cítit zatuchlý vzduch a na stole se kupily špinavé talíře. Táta stál rozpačitě v předsíni, v ruce igelitku s nějakými věcmi, a já měl pocit, že se mi celý svět rozpadá pod nohama.

„Štěpáne, já… já jsem to nechtěl takhle. Ale s mámou už to nešlo. Pořád byla smutná, nic ji nebavilo…“ začal tiše, ale já ho nenechal domluvit.

„A ty sis prostě našel Janu a všechno je vyřešený, co? Máma tady brečí a ty si někde užíváš!“ vyjel jsem na něj a cítil, jak se mi třesou ruce. Táta sklopil oči a chvíli mlčel.

„Já jsem taky jen člověk, Štěpáne. Potřeboval jsem být šťastný. Ale to neznamená, že vás nemám rád.“

Zabouchl jsem za ním dveře tak silně, až se zrcadlo v předsíni zachvělo. V tu chvíli jsem nenáviděl jeho i sebe. Máma byla od té doby ještě víc uzavřená. Přestala chodit do práce, celé dny jen ležela a koukala do stropu. Někdy jsem ji slyšel plakat, jindy jen tiše dýchala. Sousedka paní Novotná mi občas dala polévku nebo chleba, protože doma už nebylo skoro nic k jídlu.

Ve škole jsem se začal ztrácet. Učitelka češtiny, paní Hrdličková, si mě jednou zavolala po hodině.

„Štěpáne, co se děje? Dřív jsi byl jeden z nejlepších ve třídě…“

Chtěl jsem jí říct pravdu, ale místo toho jsem jen pokrčil rameny. Kdo by to pochopil? Táta s novou ženou v novém bytě na Vinohradech, máma v depresi a já mezi nimi jako nějaký balík.

Jednou večer jsem našel mámu sedět u stolu s prázdnou lahví vína. „Štěpánku… promiň mi to všechno,“ zašeptala a rozplakala se. Objímal jsem ji a cítil její třesoucí se tělo. „Já už nevím, jak dál…“

Začal jsem chodit ven s kamarádem Tomášem. On měl taky rozvedené rodiče, ale jeho máma byla silná ženská. „Víš co,“ řekl mi jednou u piva v parku, „naši jsou dospělí. My za to nemůžeme.“

Ale já měl pocit, že můžu. Kdybych byl lepší syn, kdybych mámu víc rozesmíval… Možná by táta neodešel.

Jednoho dne přišel táta s Janou k nám domů. Jana byla milá, usmívala se na mě a snažila se být přátelská.

„Štěpáne, víš… my bychom byli rádi, kdybys k nám někdy přišel na večeři,“ řekla jemně.

Chtěl jsem říct ne, ale máma mě překvapila: „Běž tam. Potřebuješ změnu.“ Její hlas byl slabý, ale upřímný.

Večer u táty byl zvláštní. Jana vařila svíčkovou a táta se snažil být vtipný jako dřív. Ale já viděl v jeho očích smutek.

„Tati… proč jsi odešel?“ zeptal jsem se tiše.

Táta dlouho mlčel. „Byl jsem unavený z toho věčného smutku doma. S Janou je mi líp… Ale nikdy nepřestanu být tvůj táta.“

Cestou domů jsem přemýšlel nad tím, jestli je možné být šťastný na úkor někoho jiného. Máma doma seděla u okna a dívala se ven.

„Bylo ti tam dobře?“ zeptala se.

„Nevím,“ odpověděl jsem popravdě.

Začal jsem chodit k psycholožce – paní Dvořákové. Pomohla mi pochopit, že za máminu nemoc nemůžu já ani táta. Že deprese je nemoc jako každá jiná a že někdy prostě lidé potřebují pomoc.

Jednou večer jsme s mámou seděli u televize a ona mě vzala za ruku.

„Štěpánku, zkusíme to spolu zvládnout. Já půjdu k doktorovi a ty budeš žít svůj život, ano?“

Poprvé po dlouhé době jsem měl pocit naděje.

Dnes je to rok od chvíle, kdy táta odešel. Máma bere léky a chodí na terapie, já se zlepšil ve škole a občas zajdu i k tátovi na večeři. Není to ideální rodina – ale je to naše realita.

Někdy si říkám: Je opravdu vina jen na tátovi? Nebo jsme všichni jen lidé, kteří hledají štěstí tam, kde ho zrovna najdou? Co byste udělali vy na mém místě?