Stíny za zdmi našeho domu: Příběh rozdělené rodiny

„Jano, slyšela jsi to? Teta Alena zase něco povídala o našem tátovi,“ šeptala mi sestra Eva, když jsme seděly v kuchyni u stolu a předstíraly, že se soustředíme na domácí úkoly. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, ale v našem domě bylo dusno i bez bouřky. Vzduch byl těžký, naplněný napětím, které se dalo krájet.

Přikývla jsem a v krku mě pálilo. „Vím. Slyšela jsem, jak to říkala sousedce Novotné. Prý jsme lakomí a nikdy nikomu nepomůžeme. Že táta si všechno nechává pro sebe.“

Eva se zamračila. „To není pravda! Táta vždycky pomáhal, když někdo potřeboval. Pamatuješ, jak opravoval plot u Novotných? Nebo když půjčil peníze strýci Karlovi?“

Jenže slova tety Aleny byla jako jed – pomalu se šířila celou rodinou i vesnicí. Začalo to nenápadně: někdo se na nás přestal usmívat v obchodě, jindy jsme zaslechli tlumený smích za zády. Máma byla čím dál víc uzavřená do sebe a táta chodil domů později než dřív.

Jednou večer jsem zaslechla jejich hádku. „Proč se s ní vůbec bavíš?“ syčela máma. „Vždyť nám jen škodí! Už ani děti nejsou v klidu!“

Táta jen povzdechl: „Je to moje sestra. Nemůžu ji jen tak odstřihnout.“

„Ale ona nás ničí!“ Mámin hlas se zlomil a já poprvé viděla, jak jí po tváři stékají slzy.

Dny plynuly a napětí rostlo. Teta Alena byla všude – na návsi, v kostele, dokonce i u nás doma na rodinných oslavách. Vždycky měla úsměv na rtech, ale její oči byly chladné jako led. Jednou přišla na narozeniny mého bratra Tomáše a přinesla mu knížku s poznámkou: „Aspoň něco ke čtení, když už doma nemáte moc co dělat.“ Všichni jsme ztuhli.

Začala jsem se vyhýbat lidem. Ve škole jsem měla pocit, že se na mě spolužáci dívají jinak. Kamarádka Petra mi jednou řekla: „Moje máma říkala, že jste prý lakomí. Ale já ti věřím.“ Přesto mě to bodlo u srdce.

Jednoho dne přišel táta domů dřív než obvykle. Sedl si ke stolu a dlouho mlčel. Pak řekl: „Musíme si promluvit.“

Sešli jsme se všichni v obýváku. Táta vypadal unaveněji než kdy jindy. „Vím, že je to těžké. Ale nesmíme dovolit, aby nás to rozdělilo. Jsme rodina.“

Máma jen zavrtěla hlavou: „A co když už nejsme? Každý si myslí něco jiného, každý nám něco vyčítá.“

Tomáš vztekle praštil do stolu: „Proč nám teta Alena tak ubližuje? Co jsme jí udělali?“

Nikdo neodpověděl.

Začala jsem psát deník. Potřebovala jsem někam schovat všechny ty pocity – vztek, smutek, bezmoc. Psala jsem o tom, jak mi chybí staré časy, kdy jsme byli všichni spolu na chalupě u babičky a smáli se u ohně. Psala jsem o tom, jak mě bolí vidět mámu plakat a tátu mlčet.

Jednou jsem šla ze školy domů a potkala tetu Alenu na cestě. Zastavila mě: „Jano, proč se mi vyhýbáš? Já ti nic neudělala.“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé v životě jsem cítila vztek silnější než strach. „Ale udělala jste nám všem moc zle,“ řekla jsem tiše. „Nevím proč.“

Teta se zamračila a odvrátila pohled: „To je složitější, než si myslíš.“

„Tak mi to vysvětlete,“ naléhala jsem.

Chvíli mlčela. Pak jen pokrčila rameny: „Někdy člověk udělá chybu a už ji nejde vzít zpátky.“

Odešla a nechala mě stát uprostřed cesty s hlavou plnou otázek.

Doma jsem všechno řekla mámě. Rozplakala se a objala mě: „Jsem na tebe pyšná, že ses jí postavila.“

Ale nic se nezměnilo. Pomluvy pokračovaly dál a naše rodina byla čím dál víc rozbitá.

Jednoho dne babička onemocněla a musela do nemocnice. Najednou jsme byli všichni pohromadě – i teta Alena. Seděli jsme v čekárně a nikdo nemluvil. Když přišel doktor s dobrou zprávou, že babička bude v pořádku, všichni jsme si oddechli.

Teta Alena najednou začala plakat. „Promiňte mi to všechno,“ šeptala mezi vzlyky. „Byla jsem hloupá a žárlila jsem na vás…“

Táta ji objal a já poprvé po dlouhé době cítila naději.

Nebylo to jednoduché – trvalo týdny i měsíce, než jsme si začali znovu věřit. Některé rány zůstaly otevřené dodnes. Ale naučila jsem se jednu věc: rodina je křehká a je třeba ji chránit před lží i závistí.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč lidé nejvíc ubližují těm, které mají nejradši? A dá se vůbec všechno odpustit?