Sen malého Ondry: Knihy pro děti v nemocnici

„Mami, proč tu není žádná knížka? Já už tu pohádku znám nazpaměť…“ šeptal jsem do ticha nemocničního pokoje, kde světlo zářivky kreslilo stíny na bílou stěnu. Bylo mi šest a ležel jsem na onkologii v Brně. Venku bylo jaro, ale já už týdny neviděl strom ani modré nebe. Jen bílá prostěradla, pípání přístrojů a unavené tváře rodičů. Maminka mi hladila vlasy a snažila se usmát, ale v očích měla slzy. „Ondro, zítra ti přinesu jinou knížku, slibuju.“

Ale zítra bylo vždycky daleko. Knihy v nemocniční knihovně byly staré, potrhané a většinou pro dospělé. Dětských pohádek bylo málo a všechny už jsem znal. A tak jsem začal snít – co kdyby každé dítě v nemocnici mělo svou vlastní knížku? Co kdybychom nasbírali tolik knih, že by si každý mohl vybrat tu svou?

Jednoho dne přišla teta Jana s nápadem: „Ondro, co kdybychom o tom napsali na Facebook? Lidé by mohli posílat knihy sem do nemocnice.“ Oči mi zazářily. „A kolik myslíš, že jich dokážeme nasbírat?“ zeptal jsem se. „Tisíc?“ zkusila teta. „Patnáct tisíc!“ vykřikl jsem nadšeně. Všichni se smáli, ale já to myslel vážně.

Začalo to nenápadně. První balíčky přišly od sousedů, pak od spolužáků mé sestry Kláry. Každý den někdo přinesl knížku – pohádky, komiksy, encyklopedie. Maminka mi je četla nahlas a já si představoval, jak je jednou budou číst i jiné děti. Ale nemoc byla rychlejší než moje sny.

Jednoho večera jsem zaslechl rodiče hádat se na chodbě. „Proč mu dáváš falešnou naději?“ šeptal táta rozčileně. „Vždyť víš, že…“ „Já vím! Ale co mám dělat? Nechci, aby se bál…“ odpověděla maminka a rozplakala se. Srdce mi bušilo až v krku. Věděl jsem, že se mnou není dobře. Ale nechtěl jsem, aby se kvůli mně trápili.

Další dny byly jako ve snu. Přicházely stovky knih a já už neměl sílu je ani prohlížet. Ležel jsem v posteli a poslouchal šustění stránek, když je maminka třídila do krabic. „Ondro, podívej! Někdo poslal celou sérii o Krtkovi!“ usmívala se přes slzy.

Jednou přišla paní doktorka Novotná a sedla si ke mně na postel. „Ondro, víš, že jsi inspiroval spoustu lidí? Díky tobě budou mít děti v celé nemocnici nové knihy.“ Usmál jsem se slabě. „Až budu velký, budu spisovatel,“ zašeptal jsem.

Ale velký už jsem nikdy nebyl.

Když jsem odešel, zůstala po mně prázdná postel a hromady knih. Rodiče byli zlomení, ale rozhodli se pokračovat v mém snu. Založili nadaci „Ondrova knižní výprava“ a každý rok pořádají sbírku knih pro děti v nemocnicích po celé republice. Moje sestra Klára čte dětem pohádky na oddělení, kde jsem ležel já.

Někdy slyším maminku mluvit s tátou: „Myslíš, že by byl Ondra pyšný?“ A táta jen mlčky přikývne.

Možná už nejsem mezi vámi, ale můj sen žije dál v každé knížce, kterou otevře dítě v nemocnici. V každém úsměvu malého pacienta, který na chvíli zapomene na bolest.

A tak se ptám: Má smysl snít i tehdy, když víme, že svůj sen možná nikdy neuvidíme splněný? Co byste udělali vy pro to, aby žádné dítě nebylo samo?