Když mi manžel přivedl milenku domů, zatímco naše dcera bojovala v nemocnici: Příběh zrady a samoty

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vykřikla jsem, když jsem vešla do obýváku a spatřila tu ženu, jak sedí na naší pohovce s hrnkem mého oblíbeného čaje v ruce. Moje ruce se třásly a v hlavě mi hučelo. V tu chvíli jsem měla být u Aničky v Motole, ale musela jsem se vrátit domů pro její plyšáka, bez kterého odmítala usnout. A místo ticha a prázdného bytu jsem našla tohle.

Petr se postavil a zrudl. „Martino, to není tak, jak to vypadá…“ začal koktat, ale já už věděla všechno. Ta žena – Jana, jak jsem později zjistila – se na mě dívala s provinilým úsměvem, jako by byla hostem na návštěvě a ne vetřelcem v mém životě.

„Tak jak to teda je?“ zasyčela jsem. „Naše dcera leží v nemocnici, má zápal plic a ty si sem vodíš ženskou?“

Petr se snažil něco vysvětlovat, ale já už ho neposlouchala. Všechno ve mně křičelo. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy mi tvrdil, že musí zůstat déle v práci. Na jeho odtažitost poslední měsíce. Na to, jak se vyhýbal mému pohledu, když jsem se ptala, jestli je všechno v pořádku.

Jana rychle vstala a zamumlala: „Já… asi půjdu.“ Prošla kolem mě a já cítila její parfém – sladký, těžký, cizí. Dveře za ní tiše klaply.

Zůstali jsme s Petrem sami. „Martino, promiň. Já… já už to nezvládal. Ty jsi pořád jenom s Aničkou, všechno se točí kolem ní… Já jsem se cítil sám.“

„Sám?“ vybuchla jsem. „A co já? Myslíš, že je pro mě lehké sledovat vlastní dítě, jak bojuje o každý nádech? Myslíš, že já nejsem sama? Ale aspoň jsem neutekla!“

Petr sklopil hlavu. „Já nevím, co mám dělat.“

„Tak běž. Běž za ní. Ale už se nevracej.“

Když za ním zaklaply dveře, rozbrečela jsem se tak, jak už dlouho ne. Slzy mi stékaly po tvářích a já se sesunula na zem vedle plyšového medvídka. V tu chvíli jsem měla pocit, že už nic nemá smysl.

Ještě ten večer jsem volala mámě. Potřebovala jsem slyšet její hlas, její slova útěchy. Ale místo toho přišlo jen ticho a pak: „Martino, možná jsi na něj byla moc tvrdá. Petr je taky jen člověk.“

„Mami! On mě podvedl! Přivedl si ji sem! Do našeho domu! Zatímco Anička leží v nemocnici!“

„Já vím, ale chlapi jsou slabí. A ty jsi poslední dobou pořád jenom nervózní a unavená… Možná bys měla být víc ženou a míň matkou.“

Ta slova mě bodla hlouběji než Petrova zrada. Čekala jsem pochopení a dostala výčitky. Zavěsila jsem a poprvé v životě pocítila opravdovou samotu.

Další dny byly jako zlý sen. U Aničky v nemocnici jsem předstírala sílu – četla jí pohádky, hladila ji po vlasech a usmívala se na sestřičky. Ale uvnitř mě všechno bolelo. Petr mi psal zprávy – omluvy, prosby o druhou šanci, sliby změny. Neodpovídala jsem.

Jednou večer přišla máma do nemocnice s taškou domácího jídla. Sedla si ke mně na postel pro návštěvy a chvíli mlčela.

„Martino… já vím, že tě to bolí,“ začala tiše. „Ale život není spravedlivý. Musíš být silná kvůli Aničce.“

„A co já?“ zeptala jsem se zoufale. „Kdo bude silný kvůli mně?“

Máma mě pohladila po ruce, ale její dotek byl chladný. „Musíš to zvládnout sama. Jsi přece ženská.“

V tu chvíli jsem pochopila, že na některé věci je člověk opravdu sám.

Když Aničku konečně pustili domů, bylo to jako malý zázrak. Byla slabá, ale usmívala se na mě svýma velkýma očima a šeptala: „Mami, už budeš zase veselá?“ Snažila jsem se jí odpovědět úsměvem, ale uvnitř mě pořád něco tížilo.

Petr se několikrát pokusil přijít domů – vždycky když věděl, že budu doma sama. Jednou stál za dveřmi s kyticí růží a prosil mě o odpuštění.

„Martino, já to zkazil. Prosím tě… vraťme to zpátky.“

Podívala jsem se na něj dlouze a poprvé necítila ani vztek, ani smutek – jen prázdno.

„To nejde,“ řekla jsem tiše. „Některé věci už nejdou spravit.“

Začala jsem chodit do práce dřív než plánovala – potřebovala jsem mezi lidi, potřebovala jsem zapomenout. Kolegové byli milí, ale nikdo nevěděl pravdu. Jen sousedka paní Novotná mi jednou večer přinesla koláč a řekla: „Martinko, kdybys něco potřebovala… nebo si jen popovídat…“

Až tehdy mi došlo, že pomoc může přijít i od těch nejméně očekávaných lidí.

Dnes je to už půl roku od té noci. S Petrem jsme rozvedení. Anička je zdravá a směje se víc než dřív. Máma se snaží navázat kontakt – občas přijde s bábovkou nebo zavolá, jak se máme. Už jí to nemám za zlé – možná nikdy neuměla být tou mámou, kterou bych potřebovala.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč je pro některé lidi tak těžké stát při vás ve chvíli, kdy je nejvíc potřebujete? A kolik síly musí člověk najít sám v sobě, aby mohl jít dál?