Když dítě nemá v batohu nic: Příběh paní Zdeny a její knihovnické naděje

„Zase jsi nic nepřinesl? A co budeš dělat na informatice?“ ozvalo se za mnou, když jsem vešla do knihovny. Otočila jsem se a viděla malého kluka, jak se krčí u stolu, zatímco dvě holky z vyšší třídy se mu posmívají. „Máš vůbec doma počítač, nebo pořád jenom čteš ty starý knížky?“ dodala jedna z nich a uchechtla se.

Zastavila jsem se. V tu chvíli mi srdce bušilo až v krku. Jmenuji se Zdena, je mi sedmdesát tři let a žiju sama v paneláku na Jižním Městě. Můj muž zemřel před šesti lety, děti odjely za prací do Anglie a Německa. Každý čtvrtek a úterý chodím do místní knihovny – ne proto, že bych neměla co dělat, ale protože tam je nejvíc dětí. A právě tam jsem poprvé uviděla Davida.

Byl to ten kluk, kterého právě šikanovaly. Chudý, v obrovské bundě s roztrhanou kapsou, seděl u stolu nejblíž topení. Nečetl, nepsal, jen zíral do prázdna. V ruce žmoulal rohlík zabalený v ubrousku. Každé sousto jedl pomalu, jako by si ho musel šetřit na celý den. Vzpomněla jsem si na svého vnuka Filipa, který mi nedávno volal z Londýna a stěžoval si, že mu „strašně laguje“ nový notebook. David neměl ani ten starý.

Vím moc dobře, jak to chodí – třicet šest let jsem učila na základce. Když dítě nemá doma počítač nebo tablet, rychle zaostává. A pak už ho nikdo nedožene. Topí se v tichu, které nikdo nevidí.

Doma jsem měla starý tablet po manželovi. Ekran byl prasklý, ale fungoval. V úterý jsem si sedla k Davidovi ke stolu. Ruce se mi třásly, hlas byl slabší než obvykle.

„Ahoj Davide,“ řekla jsem tiše a položila tablet vedle jeho rohlíku. „Je pro tebe. Bez podmínek. Na učení.“

Neřekl ani děkuju. Jen přikývl a dotkl se obrazovky tak opatrně, jako by to bylo něco svatého.

Tím to ale neskončilo. Zavolala jsem své partě z bridge klubu. Ne kvůli drbům – zeptala jsem se: „Nemáte někdo doma starý tablet? Něco, co už vaše vnoučata nechtějí? Dejte mi to.“

Bála jsem se, že mě vysmějí. Ale paní Božena, která vždycky voní až moc silně po fialkách, přinesla lesklý iPad.

„Můj vnuk dostal nový,“ zamumlala a vyhnula se mému pohledu. „Tenhle je pořád dobrý.“

Pak přišel pan Jirka z čtenářského klubu s pořádným notebookem.

„Dcera mě donutila,“ zabručel a vtiskl mi ho do ruky.

U vchodu do knihovny jsem postavila skládací stolek a položila na něj všechny ty přístroje. Přilepila jsem na něj papír s nápisem:

„K ZAPŮJČENÍ – NA UČENÍ. VRATTE, AŽ BUDETE MOCT.“

Lidé koukali. Někteří se usmívali, jiní kroutili hlavou. Slyšela jsem i: „Naivní bába.“

První týden si nikdo nic nevzal. Srdce mi pukalo. Možná to byl hloupý nápad?

Pak přišla mladá maminka se dvěma dětmi. Vzala Chromebook a jen se na mě podívala – v tom pohledu bylo všechno: úleva, vděčnost i stud.

Druhý den někdo přinesl starší tablet zabalený v čisté utěrce. Uvnitř byla cedulka: „Pro další dítě. Děkujeme.“

Začali se přidávat další lidé. Důchodce František začal opravovat nabíječky, puberťák Tomáš učil děti základy práce s počítačem.

David teď sedává u stolu s tabletem a dělá úkoly. Jednou jsem ho dokonce viděla usmát se.

Knihovna měla strach – „odpovědnost!“ – ale paní ředitelka stála za mnou: „Tohle je potřeba.“ Přesunula stolek dovnitř a dala mu jméno: „Koutek pomoci s učením“.

Nečekala jsem, že to naroste takhle rychle. Lidé z celé čtvrti začali nosit starší techniku i školní potřeby. Jeden počítačový obchod začal renovovat notebooky zdarma pro děti ze sociálně slabých rodin. Farnost přinesla batohy plné sešitů a tužek.

Jednou jsem přišla do knihovny a na stole bylo dvanáct zařízení – každé s lístečkem: „Pro Davida. Pro Klárku. Pro každého, kdo potřebuje.“

Před měsícem přišel ředitel školy podívat se na náš koutek – děti soustředěné u počítačů, senioři pomáhající s úkoly, šum učení místo ticha beznaděje.

Podal mi ruku: „Ukázali jste nám něco, co jsme přehlíželi. Podáme žádost o dotaci – pro každé dítě.“

Někdy sedím v rohu knihovny a pozoruji Davida, jak pomáhá mladší holčičce s matematikou. Vidím tu samou maminku, která si kdysi vzala Chromebook – teď přináší krabici sluchátek.

Není to dokonalé – někdy je stolek prázdný. Ale nikdy nezůstane prázdný dlouho.

Děti tomu říkají „Snídaňová knihovnička paní Zdeny“. Ne proto, že by tam byly rohlíky – ale protože si tam mohou vzít něco na cestu: sílu, vědomosti, naději.

A já? Jen se usměju a upravím si svetr.

„To není moje,“ říkám každému, kdo se ptá. „Je to jejich. Vaše. Nás všech, kdo věříme, že budoucnost dítěte nemá záviset na tom, co má v batohu… nebo co mu chybí.“

Musíme opravdu čekat na systém? Nebo stačí jen vidět prázdné místo – a naplnit ho jedním gestem? Co byste udělali vy?