Zrcadlo nelže: Moje cesta za vnitřní krásou

„Podívej se na sebe, Aničko. Myslíš, že takhle někdo někdy najde kluka?“ Mámina slova mě bodla jako jehla. Stála jsem v koupelně před zrcadlem, vlasy rozcuchané, kruhy pod očima po probdělé noci a v pyžamu s medvědem, které mi bylo už dávno malé. Bylo mi čtrnáct a poprvé jsem si připadala opravdu ošklivá.

„Mami, já…“ začala jsem tiše, ale ona mě přerušila: „Musíš se o sebe víc starat. Podívej na Kláru od sousedů, ta je vždycky upravená. A jak se na ni kluci dívají!“

V tu chvíli jsem si přála být neviditelná. Věděla jsem, že Klára je krásná – dlouhé blond vlasy, štíhlá postava, dokonalý úsměv. Já byla vždycky ta tichá holka v koutě, s pihami na nose a brýlemi, které mi sklouzávaly z nosu.

Od toho dne jsem začala nenávidět svůj odraz v zrcadle. Každé ráno jsem si pečlivě česala vlasy, snažila se zakrýt pupínky make-upem, který jsem tajně brala mámě. Ve škole jsem seděla vedle Kláry a poslouchala, jak se kluci baví o tom, která holka je nejhezčí. Nikdy nezmínili mě.

Jednou večer jsem zaslechla rodiče hádat se v obýváku. Táta křičel: „Nech ji být! Je to ještě dítě!“ Máma mu odsekla: „A kdy jindy ji to mám naučit? Svět je krutý! Chci ji ochránit!“

Cítila jsem se jako nějaký projekt. Jako by moje hodnota závisela jen na tom, jak vypadám. Začala jsem odmítat společné večeře a zavírala se v pokoji. Kamarádky mě zvaly ven, ale já měla pocit, že mezi nimi nezapadám.

Jednoho dne jsme ve škole měli besedu o šikaně. Paní učitelka se ptala: „Kdo z vás někdy slyšel něco o sobě, co ho bolelo?“ Přihlásila jsem se a řekla: „Moje máma mi říká, že nejsem dost hezká.“ Ve třídě bylo ticho. Učitelka přišla ke mně a tiše řekla: „Aničko, krása není všechno.“

Ale já jí nevěřila. Jak by mohla vědět, co cítím? Každý den jsem sledovala Instagram a viděla dokonalé holky s dokonalými životy. Já měla jen svoje pihy a pocit, že nikdy nebudu dost dobrá.

Jednoho dne přišla máma domů dřív a našla mě brečet před zrcadlem. „Co se děje?“ zeptala se poprvé jemně. „Proč mi pořád říkáš, že nejsem hezká?“ vyhrkla jsem mezi slzami.

Máma si sedla vedle mě a dlouho mlčela. Pak řekla: „Víš, když jsem byla malá, moje máma mi říkala to samé. Myslela jsem, že ti tím pomůžu… Ale asi jsem ti spíš ublížila.“

Poprvé jsem viděla mámu plakat. Objala mě a řekla: „Promiň.“

Začaly jsme spolu chodit na procházky a povídat si o všem možném – o škole, o klucích i o tom, co nás trápí. Pomalu jsem začala chápat, že nejsem jen to, co vidím v zrcadle.

Jednou večer jsme s tátou seděli u televize a on najednou řekl: „Víš, Aničko, jsi chytrá holka. A to je mnohem důležitější než to ostatní.“

Začala jsem si víc věřit. Přihlásila jsem se do školního divadelního kroužku a poprvé stála na pódiu před plným sálem. Srdce mi bušilo až v krku, ale když jsem dohrála svou roli a slyšela potlesk, cítila jsem se krásná – ne proto, jak vypadám, ale proto, co dokážu.

Jednou mě Klára pozvala na kafe. Seděly jsme spolu v kavárně na náměstí a ona najednou řekla: „Víš, já ti závidím… Ty jsi taková opravdová.“ Nechápavě jsem na ni koukala. „Já? Tobě?“

„Jo,“ usmála se smutně. „Já musím pořád hrát nějakou roli. Ty jsi prostě svá.“

Tehdy mi došlo, že každý bojuje s něčím jiným. A že možná právě moje nedokonalosti jsou tím, co mě dělá jedinečnou.

Dnes už se nebojím podívat do zrcadla. Vidím tam holku s pihami a brýlemi – ale taky s úsměvem a jiskrou v očích.

Někdy si říkám: Proč nám tolik záleží na tom, co si myslí ostatní? Proč je pro nás tak těžké přijmout sami sebe takové, jací jsme? Co myslíte vy?