Z lesa do lavice: Příběh Tomáše, který se nebál být jiný

„Hele, podívejte se na něj! Má na botách ještě bláto z lesa!“ ozvalo se za mnou, když jsem poprvé vstoupil do třídy 7.B na základní škole v Plzni. Srdce mi bušilo až v krku, ruce se mi třásly a měl jsem chuť utéct zpátky do ticha šumavských hvozdů. Ale věděl jsem, že tohle je začátek něčeho nového – ať už dobrého, nebo zlého.

Jmenuji se Tomáš Novotný. Je mi třináct a ještě před rokem jsem znal jen lesní cesty, vůni jehličí a zpěv ptáků. Můj táta byl hajný, máma učila v malé vesnické škole. Žili jsme v dřevěné chatě bez internetu, s vodou ze studny a elektřinou jen z generátoru. Když táta přišel o práci a mámě nabídli místo v Plzni, všechno se změnilo.

První týdny ve městě byly jako zlý sen. Panelákový byt byl hlučný, sousedé cizí a škola plná neznámých tváří. Nejhorší byli kluci z naší třídy – hlavně Petr a jeho parta. „Hele, lesní muž! Neumíš ani zapnout mobil?“ smáli se mi, když jsem poprvé vytáhl svůj starý tlačítkový telefon. Holky si šeptaly, že prý smrdím dřevem. Každý den jsem chodil domů s hlavou sklopenou a v noci brečel do polštáře.

Máma si toho všimla. Jednou večer za mnou přišla do pokoje. „Tomášku, co se děje? Víš, že si můžeš promluvit?“ Chvíli jsem mlčel, ale pak to ze mě vypadlo: „Já tam nechci chodit! Všichni se mi smějou…“ Máma mě objala a řekla: „Vím, že je to těžké. Ale jsi silný kluk. A víš co? To, co jsi prožil v lese, ti nikdo nevezme.“

Další den jsem si vzal do školy svůj kapesní nožík – ne proto, abych někoho ohrozil, ale abych měl kousek domova u sebe. O přestávce mě Petr znovu začal provokovat: „Co to máš? Chceš nás podříznout?“ V tu chvíli jsem poprvé našel odvahu mu odpovědět: „Ne, ale umím s tím vyřezat krásnou píšťalku. Chceš vidět?“

Petr se zarazil a ostatní ztichli. Sedl jsem si na lavičku před školou a začal vyřezávat. Za chvíli kolem mě stáli skoro všichni spolužáci. „Fakt to umíš?“ ptala se nevěřícně Jana, která do té doby seděla vždy stranou. Když jsem jí píšťalku podal, usmála se na mě poprvé od začátku roku.

Od té chvíle se něco změnilo. Začali se mě ptát na život v lese – jaké to je spát pod širákem, jak poznat stopy zvířat nebo rozdělat oheň bez sirek. Učitelka češtiny mě dokonce požádala, abych o tom napsal slohovku. Dostal jsem jedničku a ona ji přečetla celé třídě.

Ale Petr mi pořád nedal pokoj. Jednou po škole mě s klukama zastavil za rohem školy. „Hele, Novotnej, myslíš si, že jsi něco víc? Jen proto, že umíš vyřezávat?“ Cítil jsem strach, ale tentokrát jsem neustoupil: „Nejsem víc než ty. Ale nejsem ani míň.“

V tu chvíli přišla Jana s dalšími holkami. „Nech ho být, Petře! Je lepší než ty – aspoň má odvahu být sám sebou!“ Petr zrudl a odešel. Od té doby už mě nechal být.

Začal jsem chodit s Janou na procházky do parku. Učil jsem ji poznávat stromy a ptáky podle zpěvu. Postupně jsem si našel i další kamarády – třeba Honzu, který miloval deskovky, nebo Lucku, která psala básničky o přírodě.

Doma to ale pořád nebylo jednoduché. Táta těžko nesl život ve městě – chyběl mu les i práce hajného. Často jsme se hádali kvůli maličkostem: „Proč musíš pořád běhat venku? Proč nejsi jako ostatní?“ křičel na mě jednou večer. Máma nás musela uklidňovat: „Musíme si zvyknout všichni…“

Jednou v zimě táta onemocněl – dostal zápal plic a skončil v nemocnici. Bál jsem se o něj jako nikdy předtím. Tehdy jsem pochopil, že rodina je důležitější než všechno ostatní. Každý den jsem mu nosil do nemocnice čaj z bylinek, které jsme sbírali spolu v létě.

Když se uzdravil, začali jsme spolu chodit na dlouhé procházky po okraji Plzně – hledali jsme místa, kde ještě rostou houby nebo kde je slyšet datel. Táta mi jednou řekl: „Víš co? Jsem na tebe pyšný. Zvládl jsi to líp než já.“

Dnes už vím, že být jiný není slabost – je to dar. Ve škole mám kamarády, doma jsme zase rodina a já už se nebojím ukázat, kdo opravdu jsem.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Co by bylo, kdybych nikdy neodešel z lesa? Naučil bych se být tak silný? A kolik dalších dětí kolem nás bojuje svůj vlastní boj jen proto, že jsou trochu jiné?