Víra mezi čtyřmi stěnami: Jak modlitba pomohla mému synovi přežít manželskou bouři

„Mami, já už to dál nezvládnu,“ šeptal Tomáš do telefonu, zatímco jsem v kuchyni míchala polévku. Jeho hlas byl zlomený, plný slz, které se snažil skrýt. V tu chvíli jsem měla chuť všechno pustit a rozběhnout se za ním, obejmout ho jako malého kluka, když si rozbil koleno. Jenže teď byl dospělý muž, můj jediný syn, a jeho rány byly hlubší než jakákoli odřenina.

Tomáš si vzal Janu před třemi lety. Byla to tichá svatba v našem malém kostele v Říčanech. Všichni jsme doufali, že spolu budou šťastní. Ale už po roce začaly praskliny. Jana byla často podrážděná, hádavá, vyčítala Tomášovi každou maličkost – že zapomněl koupit mléko, že přišel pozdě z práce, že je málo doma. Tomáš se snažil být trpělivý, ale její slova ho bodala jako jehly.

Jednoho večera jsem přijela na návštěvu. Jana seděla v obýváku s pohárem vína a Tomáš tiše uklízel kuchyň. „To je zase pozdě,“ utrousila Jana, když jsem vešla. „Vždycky přijdeš, když se to nejmíň hodí.“ Snažila jsem se usmát a nabídnout jí koláč, který jsem upekla, ale odmítla ho s tím, že drží dietu. Tomáš mi pak v koupelně šeptal: „Mami, já už nevím, co dělat. Snažím se, ale nic není dost dobré.“

Začal být unavený, pohublý, pod očima měl tmavé kruhy. Práce ho přestala těšit, přátelé se mu vyhýbali – prý je pořád smutný a nemá náladu. Jednou večer mi zavolal: „Mami, myslíš, že Bůh mě slyší? Modlím se každý večer, prosím ho o sílu. Ale někdy mám pocit, že jsem úplně sám.“

Nevěděla jsem, co říct. Sama jsem v životě prošla těžkými chvílemi – když mi zemřel manžel nebo když jsem přišla o práci – a modlitba mi vždycky pomohla najít klid. Ale Tomáš byl jiný. Nikdy nebyl moc věřící. Teď ale hledal oporu tam, kde už nic jiného nezbývalo.

Jednou v neděli jsem ho přemluvila, aby šel se mnou do kostela. Seděli jsme vedle sebe v lavici a já viděla, jak mu po tváři stékají slzy. Po mši za mnou přišel pan farář Marek a tiše řekl: „Někdy Bůh neodpovídá slovy, ale tím, že nám dá sílu vydržet další den.“ Tomáš jen přikývl.

Doma jsme si povídali dlouho do noci. „Mami, já Janu pořád miluju,“ přiznal se mi tiše. „Ale mám pocit, že ona mě už dávno ne.“ Povzbudila jsem ho: „Někdy je láska i o tom vydržet bouři a věřit, že přijde lepší počasí. Ale nesmíš zapomenout na sebe.“

Situace se ale nelepšila. Jana byla stále chladnější a začala Tomášovi vyčítat i jeho víru. „Co si myslíš, že ti ty tvoje modlitby pomůžou?“ smála se jednou večer. „Bůh ti nenakoupí ani nezaplatí složenky!“ Tomáš mlčel a odešel do ložnice.

Jednou v noci mi volal: „Mami, dneska jsem se modlil za to, abych měl odvahu odejít. Ale bojím se.“ Srdce mi pukalo bolestí. „Tomáši,“ řekla jsem mu tiše, „Bůh ti dá sílu udělat to správné rozhodnutí. Ať už to bude jakékoli.“

Další týdny byly plné napětí. Jana začala chodit domů později a později, někdy ani nepřišla spát. Tomáš seděl doma sám a modlil se za jejich manželství i za její štěstí. Jednou večer přišla domů opilá a začala na něj křičet: „Jsi slaboch! Jenom sedíš a modlíš se! Udělej konečně něco!“ Tomáš jí jen klidně odpověděl: „Modlím se i za tebe.“

Nakonec přišel den zlomu. Jana mu oznámila: „Chci rozvod.“ Tomáš byl zlomený, ale zároveň v jeho očích byla zvláštní úleva. Zavolal mi: „Mami, bojím se toho všeho – samoty, budoucnosti… Ale poprvé po dlouhé době cítím klid.“

Po rozvodu se Tomáš nastěhoval ke mně do bytu na sídlišti v Modřanech. Každý večer jsme spolu seděli u stolu a modlili se – za lepší zítřky, za odpuštění i za Janu. Pomalu se začal vracet k životu: začal znovu chodit do práce s úsměvem, občas zašel s kamarády na pivo nebo na fotbal.

Jednou večer mi řekl: „Mami, víš co mě drželo nad vodou? Ta chvíle ticha při modlitbě – kdy jsem věděl, že nejsem úplně sám.“ Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době jsem viděla v jeho očích jiskru naděje.

Dnes už je Tomáš zase sám sebou – silnější a pokornější než dřív. Vím, že jeho víra mu pomohla přežít to nejhorší období života. A já? Jsem pyšná na svého syna a děkuji Bohu za každý nový den.

Někdy si říkám: Kolik lidí kolem nás prožívá podobné ticho mezi čtyřmi stěnami? A kolik z nich má odvahu hledat pomoc – třeba i v modlitbě? Co byste udělali vy na jeho místě?