Večeře u mě doma: Láska na talíři a předsudky v srdci

„To si děláš srandu, že ti zase přinesl čínu v krabičce?“ ozvalo se od stolu, kde seděla Lucka a Martin, moji nejbližší přátelé. Seděla jsem v kuchyni, ruce zabořené do klína, a snažila se ignorovat jejich posměšné pohledy. Vláďa právě rozbaloval plastové krabičky s jídlem, které koupil po cestě z práce. „No tak, vždyť je to pohodlný,“ bránil se Vláďa s úsměvem, ale já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá studený pocit trapnosti.

„Jani, vždyť on ti nikdy neuvaří! To bys měla jednou pozvat někoho, kdo ti udělá svíčkovou, ne nudle s kuřecím,“ pokračovala Lucka a já cítila, jak mi rudnou tváře. Vždycky jsem byla ta, co všechno řeší s nadhledem, ale teď jsem měla chuť utéct z vlastního bytu. Vláďa se na mě podíval a v jeho očích jsem zahlédla stín zklamání. „Jestli vám to vadí, tak příště přinesu pizzu,“ zkusil odlehčit situaci, ale smích u stolu byl spíš kousavý než vřelý.

Když odešli, zůstali jsme s Vláďou sami. Seděli jsme naproti sobě u stolu, mezi námi prázdné krabičky a nevyřčená slova. „Mrzí mě to,“ začal tiše. „Chtěl jsem ti udělat radost. V práci je teď blázinec a nestíhám vařit…“

„Já vím,“ přerušila jsem ho rychle. „Jenže… víš, jak to vypadá? Jako bychom byli nějací… chudáci. Žádná romantika, žádné společné vaření. Jen rychlé jídlo a pak Netflix.“

Vláďa se zamračil. „Tohle je pro tebe důležité? Co si myslí ostatní?“

Mlčela jsem. Sama jsem nevěděla, co je pro mě důležité. Chtěla jsem být ta moderní holka, co neřeší stereotypy, ale zároveň mě bolela představa, že nejsem dost dobrá – ani pro své přátele, ani pro sebe.

Další dny jsem byla jako na trní. Lucka mi psala zprávy plné ironie: „Tak co, dneska bude sushi nebo kebab?“ Martin mi posílal fotky domácích večeří s jeho přítelkyní. A já? Já seděla večer u stolu s Vláďou a předstírala, že mi instantní polévka chutná.

Jednou večer jsem to už nevydržela. „Proč vlastně nikdy nevaříme spolu?“ vyhrkla jsem na Vláďu. Překvapeně se na mě podíval. „Myslel jsem, že ti to nevadí…“

„Vadí mi spíš to, jak se na nás dívají ostatní,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Jako bychom byli horší jen proto, že nemáme čas nebo peníze na velké večeře.“

Vláďa si povzdechl. „Víš, když jsem byl malý, máma dělala tři práce a na vaření nebyl čas. Jídlo bylo prostě jídlo – hlavně že jsme byli spolu. Nechci tě zklamat…“

V tu chvíli mi došlo, že nejde o jídlo ani o peníze. Jde o pocit bezpečí a blízkosti. Ale jak to vysvětlit kamarádům? Jak jim říct, že láska není o svíčkové ani o domácím chlebu?

Další týden jsme pozvali Lucku a Martina znovu. Tentokrát jsme s Vláďou vařili spolu – obyčejné špagety s rajčatovou omáčkou. Smáli jsme se u toho, hádali se o množství česneku a nakonec jsme měli omáčku i ve vlasech. Když přišli naši přátelé, byli překvapení: „No teda! Vy jste fakt vařili?“

„Jo,“ usmála jsem se. „A víte co? Je mi jedno, jestli je to dokonalé. Hlavně že jsme spolu.“

Lucka chvíli mlčela a pak řekla: „Možná jsme byli moc tvrdí… Promiň.“

Ten večer byl jiný než všechny předchozí. Nešlo o jídlo ani o dokonalost – šlo o nás dva a o to, že jsme si dovolili být sami sebou.

Ale stejně ve mně zůstala otázka: Proč je pro nás tak těžké být autentičtí? Proč tolik záleží na tom, co si myslí ostatní? Možná bychom měli začít žít podle sebe – i když to znamená někdy jíst čínu z krabičky.