„To je dům mého vnuka. Neopovažuj se ho dělit.“ – Jak mi bývalá tchyně chtěla vzít všechno po rozvodu

„Tohle je dům mého vnuka. Neopovažuj se ho dělit!“ křičela na mě paní Novotná, když jsem jí otevřela dveře. Její hlas rezonoval celým bytem, kde ještě před pár měsíci voněla nedělní bábovka a smáli jsme se u stolu. Teď tu stála jako soudce a kat v jednom, oči plné zloby, ruce zaťaté v pěst. Můj syn Matěj se schoval za mě a já cítila, jak mi srdce buší až v krku.

Nikdy bych nevěřila, že se můj život takhle zlomí. S Petrem jsme byli spolu deset let. Myslela jsem si, že máme všechno – malý domek na okraji Plzně, zdravého syna, společné plány. Jenže pak přišla ta noc, kdy mi Petr oznámil, že odchází. Prý už mě nemiluje, prý potřebuje začít znovu. Nechápala jsem to. Ještě večer jsme spolu plánovali dovolenou na Šumavě.

Rozvod byl rychlý, až příliš. Petr se odstěhoval ke své nové přítelkyni a já zůstala v domě sama s Matějem. Myslela jsem si, že aspoň domov nám zůstane. Ale mýlila jsem se. Už první týden po rozvodu mi volala paní Novotná: „Ten dům je pro Matěje! Ty na něj nemáš právo.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že dům jsme koupili společně s Petrem a že Matěj tu má svůj pokojíček, své hračky, svůj svět. Ale ona mě neposlouchala.

Začalo to nenápadně. Nejprve mi posílala dopisy s výhrůžkami, že mě dá k soudu. Pak začala chodit k nám domů bez ohlášení – jednou dokonce přinesla klíče, které si kdysi nechala od Petra. „Jsem tu doma stejně jako ty,“ prohlásila a prošla kolem mě do kuchyně. Cítila jsem se ponížená a bezmocná.

Jednoho dne jsem seděla s Matějem u stolu a snažila se mu vysvětlit, proč už tatínek nebydlí s námi. „Maminko, proč babička říká, že nám vezme dům?“ zeptal se tiše. Zlomilo mi to srdce. Jak mám malému dítěti vysvětlit, že dospělí dokážou být krutí?

Začaly soudy. Paní Novotná podala žalobu na vypořádání majetku a tvrdila, že dům patří jejímu synovi a vnukovi. Petr mlčel. Nezastal se mě ani jednou. Seděla jsem v soudní síni a poslouchala, jak mě jeho matka očerňuje: „Nikdy nebyla dost dobrá pro mého syna! Jenom využila naši rodinu!“ Advokátka mi šeptala do ucha, abych byla klidná, ale já měla chuť křičet.

Peníze docházely rychle. Musela jsem si najít druhou práci – uklízela jsem večer kanceláře v centru města a ráno vstávala do školky s Matějem. Byla jsem unavená, vyčerpaná, ale nemohla jsem si dovolit prohrát. Dům byl jediná jistota, kterou jsme měli.

Jednou večer jsem našla Matěje plakat pod dekou. „Maminko, já nechci jinam… Tady je můj domeček.“ Objala jsem ho a slíbila mu, že ho nikdy neopustím. Ale sama jsem tomu slibu sotva věřila.

Mezitím se sousedé začali ptát: „Co se to u vás děje? Proč sem pořád chodí ta stará paní?“ Někteří mi nabízeli pomoc – paní Hrdličková z vedlejšího domu mi nosila koláče a občas pohlídala Matěje. Ale většina jen šeptala za zády.

Jednoho dne přišla paní Novotná s notářem a chtěla si prohlédnout dům kvůli ocenění. „Tohle je jen formalita,“ řekl notář suše, ale já věděla, že jde o všechno. Provedla jsem je domem a snažila se neukázat slzy.

Soudní tahanice trvaly rok. Každý měsíc nové papíry, nové výslechy, nové lži ze strany bývalé tchyně. Petr se objevil jen jednou – seděl v koutě a ani se na mě nepodíval.

Nakonec soud rozhodl: dům zůstane mně a Matějovi, ale musím vyplatit polovinu hodnoty Petrovi. Znamenalo to půjčku na dalších dvacet let a život od výplaty k výplatě. Paní Novotná mi při odchodu ze soudní síně šeptla do ucha: „Stejně ti to nikdy neodpustím.“

Dnes je to už dva roky od rozvodu. Dům stojí pořád na stejném místě – trochu oprýskaný, ale náš. Matěj má svůj pokoj plný obrázků a já každý večer usínám s pocitem únavy i hrdosti.

Někdy si říkám: Stálo to všechno za to? Nebylo by jednodušší odejít a začít jinde? Ale pak slyším Matěje smát se na zahradě a vím, že domov není jen dům – je to místo, kde bojujete za ty, které milujete.

Možná bych měla být vděčná za tu sílu, kterou ve mně tahle válka probudila. Ale někdy se ptám: Proč musí být rodina tím největším nepřítelem? Co byste udělali vy na mém místě?