Tichý šepot za dveřmi: Můj syn mě chce dát do domova důchodců
„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ ozvalo se tlumeně za dveřmi kuchyně. Ztuhla jsem na místě, hrnek s čajem mi málem vypadl z ruky. Stála jsem v předsíni našeho bytu na Vinohradech a slyšela hlas svého syna, jak šeptá své ženě Lucii: „Mami už to sama nezvládá. Pořád zapomíná, je zmatená… A ten byt by se nám hodil. Děti potřebují vlastní pokoj.“
V tu chvíli se mi podlomila kolena. Celý život jsem žila pro svou rodinu. Po smrti manžela jsem zůstala sama, ale nikdy mě nenapadlo, že bych byla pro Petra přítěží. Vždycky jsem byla ta, která pomáhala – hlídala vnoučata, vařila obědy, půjčovala peníze, když bylo třeba. A teď? Teď jsem jen problém, který je potřeba vyřešit.
Zalezla jsem do svého pokoje a snažila se uklidnit. Srdce mi bušilo jako splašené. V hlavě mi vířily vzpomínky: jak jsem Petra vodila do školky, jak jsme spolu pekli vánoční cukroví, jak mě objal, když dostal maturitní vysvědčení. Kde se to pokazilo? Kde jsem udělala chybu?
Večer přišli za mnou na návštěvu. Petr se tvářil jako vždy – usměvavý, starostlivý syn. Lucie přinesla koláč a děti si hrály v obýváku. Seděla jsem naproti nim a snažila se nedat nic znát. Ale v očích mě pálily slzy a v krku mi rostl knedlík.
„Mami, jak se cítíš?“ zeptal se Petr.
„Dobře,“ zalhala jsem a odvrátila pohled.
Chtěla jsem křičet, ptát se proč… Ale místo toho jsem jen mlčela a pozorovala je. Najednou mi připadali cizí. Jako bych byla hostem ve vlastním domě.
Noc byla nekonečná. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Co když mě opravdu dají do domova důchodců? Co když přijdu o všechno, co jsem celý život budovala? A proč mě Petr nevidí jako člověka, ale jen jako starou ženu na obtíž?
Ráno jsem šla nakoupit do sámošky na rohu. Paní Novotná za pokladnou se na mě usmála: „Jak se máte, paní Marie?“
„Dneska to není nejlepší,“ přiznala jsem tiše.
„To bude dobré, uvidíte,“ řekla povzbudivě. Ale já věděla své.
Celý den jsem přemýšlela, jestli mám Petrovi říct, co jsem slyšela. Bála jsem se jeho reakce. Bála jsem se pravdy.
K večeru přišla na návštěvu sousedka Alena. Sedly jsme si ke kávě a já to nevydržela: „Aleno, myslíš si, že bych měla jít do domova důchodců?“
Podívala se na mě překvapeně: „Proč bys měla? Jsi ještě čilá! Co tě to napadlo?“
Rozplakala jsem se. Všechno jsem jí řekla – o rozhovoru za dveřmi, o svých obavách i o tom, jak moc mě to bolí.
Alena mě objala: „Musíš si s Petrem promluvit. Tohle nemůžeš dusit v sobě.“
Celou noc jsem přemýšlela nad jejími slovy. Ráno jsem si připravila kávu a sedla si ke stolu s papírem a tužkou. Sepsala jsem všechno, co bych Petrovi chtěla říct – o tom, jak se cítím zrazená, jak mám strach ze samoty a jak moc pro mě znamená rodina.
Když Petr přišel další den na návštěvu, pozvala jsem ho do kuchyně.
„Petře,“ začala jsem tiše, „musíme si promluvit.“
Znejistěl: „Co se děje?“
Podívala jsem se mu do očí: „Slyšela jsem tě mluvit s Lucií o tom, že mě chceš dát do domova důchodců a přepsat byt na sebe.“
Zbledl. Chvíli mlčel a pak začal koktat: „Mami… já… to nebylo tak…“
„Jak to tedy bylo?“ zeptala jsem se pevně.
Sklopil oči: „Bojím se o tebe. Poslední dobou jsi zapomnětlivá… A my máme málo místa… Ale nechtěl jsem ti ublížit.“
„Víš, co mě bolí nejvíc?“ přerušila jsem ho. „Že jsi o tom mluvil za mými zády. Že jsi mě neviděl jako člověka, ale jako problém.“
Rozplakal se. Poprvé od dětství.
„Promiň, mami… Já nevím, co mám dělat…“
Objala jsem ho a oba jsme plakali.
Dlouho jsme si povídali – o strachu ze stáří i o tom, jak těžké je být rodičem i dítětem zároveň. Dohodli jsme se, že zkusíme najít řešení společně – možná pečovatelka na pár hodin denně nebo úprava bytu tak, abych mohla zůstat doma co nejdéle.
Ale něco ve mně zůstalo zlomené. Důvěra už nikdy nebude stejná.
Teď sedím u okna a dívám se na šedivé ulice Prahy. Přemýšlím – kolik rodičů zažívá podobné obavy? Kolik dětí řeší stejnou bezmoc? Je možné znovu najít cestu k sobě?
Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit takovou zradu? Nebo je stáří opravdu jen čekání na konec?