Svatba z povinnosti: Příběh jednoho nechtěného manželství

„Tohle přece nemůžeš myslet vážně, mami!“ vyhrkl jsem, když mi v kuchyni podávala hrnek s čajem a zároveň mi oznamovala, že svatba bude už za měsíc. Tereza stála opodál, oči sklopené, ruce nervózně svírala v klíně. Všichni v místnosti mlčeli, jen tátův hluboký hlas zazněl: „Martine, je to tvoje dítě. Musíš převzít odpovědnost.“

V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hroutí svět. Je mi dvacet čtyři, studuju poslední ročník na ČVUT a do té doby jsem si myslel, že mám život před sebou. Tereza byla moje spolužačka ze střední, párkrát jsme spolu zašli na pivo, jednou jsme skončili u mě doma… a teď tohle. Neplánované těhotenství. Všichni kolem nás najednou věděli, co je správné. Jen já měl v hlavě prázdno.

„Terezo, chceš to?“ zeptal jsem se jí později, když jsme byli sami na lavičce před jejím panelákem v Modřanech. „Já nevím,“ šeptla. „Bojím se. Ale naši by mě vyhodili z domu…“

A tak jsme do toho šli. Svatba na radnici v Nuslích byla rychlá, bez velkých oslav. Moje máma brečela do kapesníku, její táta se tvářil, jako by právě přišel o poslední iluze o světě. Jen babička mi stiskla ruku a zašeptala: „Hlavně buď hodný.“

První týdny byly jako zlý sen. Tereza zvracela každé ráno, já chodil do školy a po večerech pracoval v supermarketu na pokladně, abychom měli na nájem v malém bytě na Jižáku. Když jsem přišel domů, byla už většinou v posteli. Mluvili jsme spolu jen o tom nejnutnějším – co koupit k večeři, kdy má jít k doktorovi, kolik zbývá na účtu.

Jednou v noci jsem ji slyšel plakat v koupelně. Stál jsem za dveřmi a nevěděl, jestli mám vejít nebo odejít. Nakonec jsem jen tiše odešel do kuchyně a nalil si panáka rumu. Cítil jsem se jako zbabělec.

Jednoho dne přišel můj kamarád Honza a přinesl mi pivo. Seděli jsme na balkoně a on se mě zeptal: „Hele, Martine… miluješ ji vůbec?“ Nevěděl jsem, co odpovědět. „Nevím,“ řekl jsem nakonec. „Ale je to moje dítě.“

Tereza začala být uzavřenější. Často volala své mámě nebo kamarádce Lucii a já měl pocit, že mě k sobě nepustí ani na krok. Když jsem se jí snažil obejmout, stáhla se. „Nech mě být,“ řekla jednou ostře. „Já tohle nezvládám.“

Začal jsem trávit víc času venku – ve škole, v práci, s Honzou v hospodě U Jelena. Doma bylo ticho a napětí by se dalo krájet. Jednou večer jsem přišel domů později a našel Terezu sedět u stolu s dopisem v ruce.

„Co to je?“ zeptal jsem se.

„Nic… jen dopis od mámy,“ odpověděla rychle a schovala ho do šuplíku.

Ale já věděl, že něco není v pořádku.

Když se narodila Anička, všechno se změnilo – a zároveň nezměnilo vůbec nic. Byl jsem pyšný táta, ale zároveň jsem měl pocit, že žiju život někoho jiného. Tereza byla unavená, podrážděná a často brečela bez důvodu. Já byl pořád v práci nebo ve škole a doma jsem si připadal jako vetřelec.

Jednou večer jsme se pohádali kvůli maličkosti – zapomněl jsem koupit plenky. Tereza na mě začala křičet: „Ty tu vůbec nejsi! Já to tady všechno táhnu sama! Proč jsi vůbec chtěl tu svatbu?“

„Já ji nechtěl!“ vykřikl jsem poprvé nahlas to, co jsem si celou dobu myslel.

Nastalo ticho. Anička začala plakat v postýlce a já měl chuť utéct z bytu a už se nikdy nevrátit.

Od té doby mezi námi viselo něco nevyřčeného. Oba jsme věděli, že jsme spolu jen kvůli dítěti – a kvůli tomu, co od nás čekají ostatní. Ale co chceme my? Máme právo být šťastní i za cenu rozvodu? Nebo máme zůstat spolu kvůli Aničce?

Jednou večer jsem seděl u okna a díval se na světla města. Přemýšlel jsem o tom všem – o svých snech, o tom, jaký život bych chtěl žít… a jestli mám právo chtít víc.

Možná nejsem jediný, kdo se ocitl v manželství z povinnosti. Možná je nás víc – těch, kteří hledají odpověď na otázku: Dá se najít štěstí tam, kde ho nikdo nečekal?

Co byste udělali vy? Má cenu bojovat za vztah bez lásky jen kvůli dítěti? Nebo je lepší hledat vlastní cestu ke štěstí?